Co myslíte, dáme to?

My si dáme ještě čaj a sváču a začneme sestupovat. Ten kousek k vrcholu není úplný „choďák“ a musí se zapojit i jisté lezecké umění v kombinovaném terénu a taky trocha práce s materiálem.
Sejdeme k partičce, pozdravíme a dáme se do řeči. Povídáme si v pohodě, dokonce jsou ze stejného města ze severu Čech, jako je můj host.

Mezi řečí se ptáme, proč se fotili pod vrcholem. Diskuze se stáčí na to, jak je to těžký vylézt a jeden z party se mě ptá, jestli jsme se jistili. Respektive si odpovídá sám, že jak si všiml, tak ano, ale tak nějak netradičně. Ptají se mého hosta, zda by to dal sám a nakonec se ptají mě, jestli to dají.

Přemýšlím, jak odpovědět. Snažím se jim vysvětlit, o co v tom kousku „horolezení“ na vrchol jde, jak by asi mohli postupovat. Ale jestli to zvládnou, to fakt nedokážu posoudit, protože je neznám. Došli tedy k závěru, že to nahoru nedají a tak si „vrcholovou“ fotku pořídili pod vrcholem. Rozhodnutí veskrze správné a než riskovat, tak raději vrchol pod vrcholem. Rozloučíme se, popřejeme jim bezpečný návrat a cestou dolů si společně s mým hostem o celé situaci povídáme.

Když jsme se ptali, jak se přípravovali, řekli nám, že se byli zeptat na místním okrsku Horské služby někde v Krušných horách v severních Čechách, kde jim řekli: že to je jednoduchý a že potřebují na celou túru tak jeden ledovcový šroub.

Absolutně se nechci pouštět do komentáře, kdo a co jim poradil, protože to může a taky nemusí být pravda. Jenom jsme si cestou dolu říkali, že je nám jich vlastně líto. Vzali si dovolenou, vážili docela dlouhou cestu, utratili peníze s cílem podívat se do Alp a vystoupit na nějakou tu čtyřtisícovku. Informace, materiál a zkušenosti ale naprosto neodpovídaly jejich odhodlání. Jistě se vkrádá poznámka „jasný měli si najmout gajda, ale neměli na to peníze, tak proto to tady píše, aby si udělal reklamu.“

Co takhle se na to podívat opačně. Přece, když umím jezdit na mopedu, tak asi s největší pravděpodobností nezvládnu uřídit mašinu Valentina Rossiho z MotoGP. Asi by bylo fajn se na tom svézt, ale taky to bude zřejmě chtít nějakou přípravu a zkušenosti.

Dnes na „normálce“ na Mont Blanc stojí v kiosku u chaty Tete Rouse originální Šerpa, který mluví skvěle francouzsky a anglicky, a ptá se lidí, kam jdou a zda mají veškeré potřebné vybavení a taky zkušenosti. Zřejmě už to místní samospráva nemohla vydržet a zkouší lidi, jež se vydávají na kopec, aspoň dotazovat, zda mají vše potřebné včetně rezervace chaty. Stanových městeček už tam mají asi dost, už je tam nechtějí.

Pro každého doktora jsme my všichni ostatní potenciální pacienti, ale v žádném případě pro každého gajda nejsou ti ostatní horolezci potenciální klienti. Je skvělý, když lidi vyrážejí do kopců sami, ale ještě lepší je, když se vzdělávají a snaží se získat vlastní zkušenosti a dovednosti. Kurzů vysokohorské turistiky, ledovcové záchrany, navigace v horách a dalších je v nabídce nespočet, stačí si vybrat. No a když se nakonec rozhodnete najmout si gajda, tak pak je potěšení na obou stranách. Zkušený host na druhém konci lana to je, promiňte mi to, gajdova radost.

 Tak Vám přeju bezpečný konec letní sezony a když vrcholovou fotku, tak nejlépe na vrcholu.

 Hore zdar

Josef „Šimon“ Šimůnek