Jak jsme nedošli na Sněžku - 0.díl (úvodní)
Tak jsem se konečně taky odhodlala k napsání příspěvku na blog. Nebo možná přesněji, odhodlání by bylo, ale připadalo mi, že psát o mých cestách s dětmi na hřiště a zpět, to je trochu o ničem… O lezení a chození ve velkých horách to ještě dlouho nebude.
Už několik let trávím čas expedicí, kterou pošetilci nazývají „mateřská dovolená“. Ne že bych byla pořád doma s dětmi, ale když děti hlídá někdo jiný, věnuji se dalším bohulibým činnostem, jako je práce v Namche. Takže myšlenky na expedici nebo na výlet aspoň do Alp nebo jen jednodenní výběh na krkonošské hřebeny bez dětí , to je jako světlo na konci tunelu… Prostě nějaká naděje být musí…
Ale čas ubíhá, děti rostou. Myslím, že jsem je docela „rozchodila“, takže délka našich výletů se začíná prodlužovat. A já jsem zase začala mít roupy a vymýšlet nějaké „projekty“. S dětmi bydlíme ve Špindlu, na Bedřichově. (To je vlastně taky taková náplast, když nemůžu do velkých hor, odstěhovala jsem se aspoň do „menších.“) Každé ráno při cestě do školky koukáme z ulice na Kozí hřbety. A loni v létě mi přišlo hrozně líto, že jsem tam s dětmi ještě nebyla. Dokud jsme jezdili s kočárkem nebo s vozíkem (zapřaženým buď za kolem nebo za skialpinistou), tak byl náš dosah značně omezen. A tak se narodil nový sen: „Dáme si s dětmi špindlerovskou Haute Route.“ Kdo nevíte, co je slavná Haute Route, koukněte sem.
A začalo období plánování, ležení v mapách, počítání výškových metrů a přídělu kilometrů na jednotlivé dny. Zkušenost z našich výšlapů říká, že pokud nechci dětem hory úplně zošklivit, tak denní dávka kilometrů je 7-10, víc ani náhodou. Takže výlet kolem Špindlu vychází podle mých propočtů na 5-6 dní (4-5 nocí na chatách). Vypadá to docela šíleně, praštěně. Vždyť jsem pořád na dohled od domu, když na to přijde, tak autem jsem za 15 minut doma. A já budu mít sbaleno na pět dní, jako kdybych šla opravdu z Chamonix do Zermattu. Naši sousedé, závodníci-skialpinisti si tuto naši trasu oběhnou za jeden den, ve čtyři jsou doma a ani nevypadají unaveně.
Tak takhle to vypadalo loni (v létě 2013), už byl termín, už byli naladěni kamarádi, ale nakonec jsem „vyměkla“ a akci neuskutečnila. Náš Petis (tehdy mu bylo 2,5 roku) ušel v pohodě 4km, ale pak se zasekl a musela jsem ho nést. Což se dá vydržet jeden den, ale ne pět dní po sobě a s naloženým batohem. Takže (i s ohledem na stav mých -předčasně zestárlých a opotřebovaných – kyčelních kloubů) jsem loni akci odpískala a odložila o rok. Ale ten rok utekl jako voda, jsou tu zase prázdniny a čas uskutečnit vysněný výlet.
V příštím díle se dozvíte, jak to s tím výletem letos dopadlo.
Komentáře