Jak jsme nedošli na Sněžku – 3.díl (finále)

Snídaně je v půl deváté, Petis vstává „až“ v 7 hodin. To asi včera dostal zabrat. V půl osmé už otvíráme chatu a vybíháme ven na trampolínu. Opravdu jsou krásné výhledy, nejraděj bychom zůstali na místě a nikam dál nešli. Ale máme plán, objednané noclehy a jsme zvyklí nevzdávat se. Tak zase půjdeme.

Ale zatím si užíváme, po pohodové snídani, dopoledne venku na hřišti, krmení kravek, koupání v jezírku, prostě siesta přerušovaná jen řevem jednoho ze čtyř dětí, to je zrovna potřeba pofoukat natlučené koleno nebo vyměnit botu namočenou do bahna. Dáváme si oběd, balíme věci a chystáme se vyrazit.

Hned za chalupou nás zastavují borůvky. Jsme trubky, že nás to nenapadlo dopoledne, mohli jsme tu strávit půldne. Takže postupujeme stejnou rychlostí jako včera dopo, jeden keříček za deset minut. Ale děti jsou spokojené, jazyky modré, tak snad to dnes půjde samo.

Po dvou kilometrech (máme pocit, že jsme na cestě tak dvě hodiny) se dostáváme k Ptačímu kameni. Jsou odtud krásné výhledy, ale nestačíme krotit děti v horolezeckých výstupech. Matýsek a Sára jsou v pohodě, lezou dobře, poslouchají, na ty je docela spoleh. Ale malý, nezastavitelný Petis chce všude za nimi. Chvíli před tím měl nehodu, naložil si náklad do trenýrek, takže teď tu běhá s holou zadnicí jen v triku. Za to se nedá dost dobře jistit. No ale jiné řešení není. Když se ho snažím přidržet na tom nejvyšším šutru a zabránit mu v nahlížení do údolí, tak dostává svůj amok, začíná se vztekat, kroutit, mám co dělat, abych se i já udržela ve stoje na skále. Takže přehodit vzteklouna přes rameno a bezpečně sestoupit. Naším horolezeckým divadlem odrazujeme další dvě rodiny od výstupu. Raději odcházejí z vyhlídky pryč, jen aby se na to nemuseli dívat. Ale Petis se nevzdává, dokud se pohybujeme v dosahu vyhlídky (měli jsme v plánu tu posvačit), tak se ještě několikrát pokusí vyvzlínat až nahoru. Takže místo poklidného posezení každou chvíli sprintuju, abych ho odněkud sundala. Už toho mám dost a velím k odchodu. Chudák Vojtíšek, skoro si kvůli tomu neodpočinul.

Čeká nás zase borůvková pěšina, až k bývalé Petrově boudě. Z té je opravdu smutné staveniště. Ale snad se to změní k lepšímu a majitelé tu boudu postaví znovu. Odhaduji, že je nebrzdí finance, ale spíš sběr razítek a povolení. Z Petrovky je krásně vidět na Špindlerovku a děti zjišťují, že je to ještě daleko a přes údolí. A začínají protestovat. Původně jsme plánovali hřiště a razítko na Špindlerovce, ale situace začíná vypadat docela zoufale, takže volíme nejkratší cestu na Erlebachovy boudy. Taky přemýšlíme o tom, jak to bude vypadat zítra. Devět kilometrů po hřebeni, až k Luční boudě, pro dospěláka otázka dvou hodin, pro nás celodenní nesplnitelný úkol. Navíc má skoro celý den pršet nebo aspoň poprchávat. To jsou vyhlídky. Ale co, dojdeme na boudu, dáme si večeři a uvidíme.

Ale je to čím dál horší, děti se brzí každých sto metrů, každou chvíli si někdo na něco stěžuje, skoro se neposouváme dál. Už nepomáhají ani borůvky, ani bublifuk, ani sladkosti. A v té chvíli nás to napadá: „Vzdáme to!“, děti jsou ještě malé. S těmi šestiletými by to asi šlo, ale tříletí draci jsou na to ještě moc malí. Docházíme konečně na Erlebachovy boudy, omlouváme se a rušíme ubytování. Je rozhodnuto. Dáme si večeři a necháme se autem stáhnout k nám domů, dolů do Špindlu.

V pátek ještě necháváme „doznít výlet“, jedeme lanovou nahoru na Pláně, na borůvky, na hřiště a plánujeme oběd na Boudě na Pláni. Ta je asi 1,5 km od horní stanice lanovky. A jen se potvrzuje, že naše včerejší rozhodnutí bylo rozumné. Děti sabotují i tuto minitrasu a déšť nás kropí v pravidelných intervalech.

A tak náš výlet končí po jednom přespání na chatě, po ujití cca 16km, ale obě mámy máme pocit, že jsme byly na trase tak týden a ušly aspoň sto kilometrů. Jeden můj kamarád říká, že zážitek nemusí být pěkný, hlavně když je silný.

Tak tenhle silný opravdu byl.