Patagonia - sezona

Ještě před začátkem seriálu celostátních závodů jsem se v březnu pěkně rozběhala v lesích ve slovinském krasu, kde se uskutečnily mezinárodní pětidenní závody Lipica open, kam jsme vyrazili společně s pár kamarády z našeho oddílu KOB TRETRA Praha. Podařilo se mi i celkově vyhrát kategorii W21A, ovšem nutno dodat, že hodně závodnic neabsolvovalo všechny etapy, takže se do konečných výsledků nepočítaly. Těžké terény plné krasových závrtů, kamenů a skoro bez cest mi pomohly se pěkně „rozmapovat,“ jak říkáme my orienťáci, před nadcházející domácí sezónou. Potom mě bohužel v trénování na nějakou dobu trochu přibrzdila bolavá achilovka, ale na první závody žebříčku A (ŽA) v Trutnově to nemělo žádný vliv, protože se mi tento víkend opravdu povedla jak krátká trať, tak klasika. Pro mě to byly jedny z nejlepších výsledků letošního roku – 9. a 10. místo. V konkurenci nejvyšší české soutěže v kategorii juniorek byly hodně cenné.

V květnu přišlo první mistrovství republiky – MČR ve sprintu. Nejkratší disciplína se tradičně běhá ve městech, což možná zní, že je to potom jednodušší, co se mapy týče, ale pravda to tak úplně není. Člověk je nucen mít kontrolu nad tím, aby někde nepřehlédl slepou ulici či plot nebo hradby za velmi vysoké rychlosti. No a právě rychlost jsem ten den trochu postrádala. Kvůli achilovce jsem moc rychlých úseků předtím nenaběhala, takže s konečným 15. místem jsem byla nakonec celkem spokojená. Do prázdnin se ještě konal další víkend ŽA, a to v Jeseníkách. Krátká trať se mi v mapově těžkém lese, kde se pouze pár hodin předtím rozdávaly medaile v závodě štafet Mistrovství Evropy, které se letos konalo v Česku, skvěle vydařila a bylo z toho výborné 7. místo. Klasika byl ovšem propadák. Vrcholem jarní části bylo tradičně MČR na krátké trati na konci června. Docela jsem si věřila, že tentokrát se mi určitě podaří zaběhnout nějaký dobrý výsledek na MČR a tajně jsem možná i doufala v prolomení hranice první desítky. Pořadatelé si připravili dosti náročný kamenitý terén, což se mi stalo osudným, když jsem si při sobotní kvalifikaci vyvrkla kotník a byla jsem nucena závod vzdát. Nedělní finálové klání už jsem sledovala jen z pozice fanouška na doběhu… Tenhle výsledek mě hodně mrzel, ale o to víc jsem se těšila, že si snad spravím chuť na podzim.

Po letních účastech na různých vícedenních závodech, které záměrně opomenu, protože vlastně nejsou moc důležité a nepočítají se do celostátního žebříčku, přišlo září a další závody ŽA v Hraběticích. Náročná klasika v jizerskohorském terénu pro mě byla utrpením, hodně jsem se fyzicky trápila. V nedělní krátké trati to najednou běželo zase dobře, ale naopak jsem to vůbec neustála mapově a udělala obrovskou chybu hned na první kontrolu. Po závodech jsem měla dost rozporuplné pocity, kterým moc nepomohl ani následující víkend sprint v Brně zařazený opět do A žebříčku, který jsem měla rozběhnutý víc než výborně na 5. místo!! Jenže pak přišla ke konci závodu velká mapová chyba a body za konečné 13. místo se mi sice do celkového hodnocení žebříčku počítaly, ale byla jsem na sebe opravdu hodně naštvaná. Poslední naděje na zaběhnutí výsledku, se kterým bych byla v podzimní části sezóny aspoň trochu spokojená byl tak závěrečný domácí individuální šampionát – MČR na klasické trati v Pusté Rybné. Postup do nedělního finále visel na vlásku díky mojí velké chybě v sobotní kvalifikaci, ale nakonec to klaplo. Nedělní finále bylo hodně dlouhé a byl to hrozný „běžák“ (= ne moc těžký terén jak mapově, tak co se voleb postupů a kopců týče, prostě to chtělo jenom běžet a běžet co nejrychleji to šlo). Se svým výkonem v závodě jsem byla hodně spokojená, dala jsem do toho všechno a neudělala téměř žádnou chybu, což převážilo i to, že z toho nakonec ta první desítka zase nebyla – skončila jsem 14. Ale i to byl na konec sezóny moc hezký výsledek a hlavní bylo, že se mi podařilo podat výkon, ze kterého jsem měla hodně dobrý pocit.

Mým cílem na počátku roku bylo skončit celkově do 12. místa v žebříčku A a/nebo do 10. v nějakém závodě MČR, a tím pádem si vyběhnout výkonnostní licenci R na příští rok. To se mi sice nepovedlo (v ŽA 14., na MČR 15., DISK a 14.), ale stejně jsem se oproti minulým letům zase o kousek zlepšila. Příští rok, který pro mě bude už poslední před přechodem do kategorie dospělých, budou opět další šance na dobré výsledky, takže doufám, že se mi nějaké podaří zaběhnout :)

První listopadový víkend jsem se ještě zúčastnila tradičního MČR v horském orientačním běhu (zkráceně HROB), což je dvouetapový (sobota a neděle) dlouhý závod ve dvojicích pořádaný nikoli Českým svazem orientačních sportů, ale Českou asociací rogainingu a horského orientačního běhu patřící pod Českou asociaci extrémních sportů. Pořadatelé letos poprvé zařadili i kategorie pro juniory a juniorky, čehož jsme s mojí kamarádkou Dorkou Dědkovou využily a přihlásily se do kategorie DD20 (dívka a dívka do 20 let). V sobotním závodě jsme ve vydatné mlze a zimě naběhaly 21,5 km s převýšením něco přes 800 metrů a v naší málo obsazené kategorii (pouze 7 týmů) jsme suverénně vyhrály o více jak 16 minut. HROB se ale rozhoduje až v neděli, kdy nám úvod trati na Hornojiřetínské výsypce moc nesedl, ztratily jsme celý náskok a po zbytek závodu dlouhého celkově 19,5 km už ho nedokázaly dohnat. Bylo z toho tedy konečné 2. místo.

Na závěr bych chtěla poděkovat za podporu firmě Patagonia, jejíž oblečení tvoří převážnou většinu mé tréninkové i závodní výbavy.