Silvestrovský skialp

Silvestrovský skialp započal ranním vstáváním ve 2:30, kdy jsme vyráželi z Prahy směr Totes Gebirge konkrétně do oblasti Steiermark, Grundelsee. První posádka se skládala ze ze skialpinisticky zkušenějšího Tadeáše a Michala, slečny Kláry a relativního nadšeného nováčka v podobě mojí maličkosti. Naspáno jsme tedy moc neměli. Ale co „za chvíli“ (5 -7 hodin) jsme přeci na chatě Pühringerhütte. Myslím, že tomuto času jsem od počátku nevěřila: především když první na co narazíte při vyhledávání Pühringerhütte, na vás vyskočí titulek: „Nejhůře dostupná chata v Rakousku“. Pravda, v článku šli jinou cestou než my (okolo jezer), ale stejně. Přibližně v 9:15 jsme vyráželi z parkoviště z místa Gößl východně od jezera Grundelsee.

Nasadili jsme tulení pásy a následovali širokou cestu, takže jsme se pohybovali celkem rychle. Také panovala dobrá nálada. Před polednem jsme poobědvali, ehm, teda někteří (ja třebas zaváhala a litovala toho celý den, páč energie byla vskutku potřeba). Obvzlášť, když se k obědu podávaly řízečky... Poučení pro příště. Každopádně čekala nás ještě štreka, proto nastal čas zvednout kotvy. Vyjma malé terénní překážky, kdy jsem málem zapadla do potoka, jsme již uháněli do kopce. Terén byl o něco strmější, sníh hlubší, takže vrchní prošlapávači měli plno práce. „Brzdy“ však měly taktéž napilno, neboť museli stíhat tempo prošlápávačů. Výkon byl však snaze neúměrný. Moje soustředění na otočky a překládaní lyží vystřídal občasný skluz a následné potíže při vstávání. Aby toho nebylo málo začalo hustě sněžit, vítr se zvedal a povrch pod prašanem byl zledovatělý. Takže nejmoudřejší, pro dobro celé skupiny, bylo nasadit haršajzny. Nasadil, kdo měl. Klára zhodnotila, že není žádný béčko a že to natře i klukům a vyjde to bez nich. To jsem celkem obdivovala, ale zároveň byla nesmírně ráda, že je mám.

Čas utíkal, minuli jsme Elmmoos a přibližovali jsme se vrcholu Elm. Nicméně pod vrchem muselo padnout zásadní rozhodnutí. Bylo něco okolo 15:30, vrchol stále 300 m nad námi. Současné podmínky - sněžení, vichr, značně snížená viditelnost a zanedlouho se začne smrákat. Ne, nahoru ne, ale kudy? Vracet se a šlapat další hodiny navíc?? Vracet se zpět. Kam zpět?  K autu, či pokračovat dál k chatě?? A co varianta sjet to co nejshůdnějším terénem a vyhnout se překážkám v podobě výchozů skal a stromů a natrefit cestu pod srázem, jež byla někde tam dole? Zdálo se mi to jako magořina. Byla jsem však přehlasována lyžaři (blbý, když jste nejhorší backountry lyžař a necítíte se na sjezd s těžkým batohem a máte naprd baterku). Sundaváme pásy, navlíkám všechny vrstvy co mám, necítím ruce, vítr se zařezává do obličeje a stmívá se. Zatnu zuby. Tadeáš hrdinně, jako organizátor akce, se do toho vrhá po hlavě a vybírá cestu. Za ním v pohodě Klára. Mno a přichází řada na mě. Modlím se, ať to zvládnu. První část úspěšná. Díky Asherimu i vidím částečně na cestu. Podruhý padám, jen se zachytit, nevalit se, jak sněhová koule, běží mi v hlavě. A tahkle na etapy postupně dolu. Mám krizi a přestávám mluvit. Množství pádů a zapadlého sněhu za kalhoty nemá cenu počítat. Celkem již přemýšlím, jaký to je, bivakovat za vichru, zmrzlý, vyčerpaný.. Vydrží to člověk? Ne pryč s černýma myšlenkama hlavně šlapat jedna, dvě, jedna, dvě.. Já nevnímám. Kluci řeší, kudy jít, kde jsme, není vidět téměř na krok. Za pomocí GPS a kompasu jdeme dál. Přes kopeček nahoru, dolu, skála a tak znovu, kopeček, stěna, sráz, závrt... Po chvilkový pomoci odlehčení batohu se vracím zpět do reality, oživuju a chytám druhý dech. Proč? Protože prostě musím a navíc zanedlouho GPS ukazuje asi 3 km!! A co mě podrželo dál? To, že se týmově pomáhalo, Asheriho optimismus a hlášky proti trudomyslnosti. Nevím co si říkala Klára, kluci.. Jen mi bylo jasný, že to byl těžkej den, kde se prokázal charakter a já věděla, že to i přes předešlé pochyby zvládneme. V životě jsem snad neměla takovou radost z chaty. My s Klárou si začly zpívat a spontánně se objaly. Myslím, že jsme byli všichni rádi. V chatě již byli další týpci, kteří zatopili a nabídli nám čaj – jaká slast. A najednou jako bych byla vyměněná opět ve své kůži. Co se mi tu noc zdálo? Netuším, spala jsem jak dudek a to při mém lehkým spánku je to co říct!

Druhý den jakoby po bouři ani mráček. Krásný den, výhledy, sluníčko, prašánek.  Jen tělo se ozývalo trochu pobolavěle. Proto jsme zvolili nenáročnou variantu a to výstup na vrchol Hochkugel. Tomu předcházelo praktiké zkoušení práce s lavinovým vyhledávačem. Na vrcholu jsme udělali skupinové foto, ale jak to tak bývá, na vrcholu nebývá přívětivě, a tak jsme si to už zase svištěli dolů. Nám ženám to pro dnešek stačilo, ale muži nebyli uspokojeni, zvlášť přeci když jsou tak ideální podmínky a předpověď na další dny je horší. Toho se musí bezpodmíněnečně využít. A tak šli naproti naší druhé skupině, kterou poslali přes Elm. Nicméně ani druhá skupina nepokořila nástrahy Elmu a zvolili ústup a zdlouhavé náročné prošlapávání lesíkem s více jak půlmetrovým sněhem, vypořádali se s mrazem (v době příchodu 2. skupiny do chaty rtuť teploměru ukazovala - 25C°) a padajícím pásům. Takže kluci jim šli naproti ještě jednou a pomohli jim s prošlapáním části cesty. My akorát nedočkavě čekaly na příchod a postavily na čaj našim kamarádům. Hurá 21:45, jsou tu! Mno a myslím, že toho měli dost stejně jako my den před tím. Takže jsme je nechali si uvařit a šli na kutě.

Další den nás vzbudil Tadeáš písní vstávej semínko holala a bude z tebe fiala. Někteří vyskočili poměrně rychle, někteří méně ochotně. Noc nám znepříjemňovalo řezání dřeva rakouským dřevorubcem a dalším „osterreich“ skialpinistou, který nám asi nechtěl dopřát více spánku. Hned jak vstal, nasadil skialpy a vrzal s nimi a vrzal a to v spící místnosti! Kam se samožejmě s nimi oficielně nesmí. Nic naplat, prozíraví nosí špunty, či závidím těm, kteří maj tvrdej spánek a o ničem do teď neví. Šťastlivci. Aby druhá skupina nebyla o nich ochuzena, tak jsme znovu dvakrát vyběhli na Hochkugel. Komu pro dnešek stačilo, ten se odebral na chatu. Nicméně kluci a Klára ještě nebyli vybiti, tak šli dál. Já chvíli váhala, ale nevím, jestli stáli o mou přítomnost a hlavně jsem jim nevěřila, že se vrátíme do tmy, takže jsem možná lenošně zůstala v okolí chaty.

Následující den jsme vyrazili o něco dále na bezejmený vrchol vedle kóty 2017. Litovali jsme, že jsme tam nedolezli, jelikož by to bylo vcelku stylové rozloučení s rokem 2017. Jenže na to prostě nebyl čas, když Tadeáš s Petrem už dávno sjeli kopec a závodili opět na vrchol. Za mě proč se ztrhat, když se můžu kochat:). Na vrcholu to bylo dost zmrzlé, ale asi pořad sníh co chceš. Pak jsme se vypravili na protilehlý méně strmý vrchol - Hetzkogel, kde se uspokojí i méně zdatní lyžaři – pecka. Nadchlo mě to tak, že jsem navrhla vyjít vrchol znovu tentokrát se západem Slunce. Měsíček visel pěkně nad vrcholky hor. Ach ta romatika:). No a pak zas zpět na chatu za měsíčního svitu, hurá slavit Silvestra a přivítat nový rok. Dokonce jsme měli malý ohňostroj a prskavkami díky Klárce, prý aby se nám po ničem nestýskalo. Má to svý kouzlo takhle na winterraum. Taktéž jsme tento den měli chatu jen pro sebe, všude kam se podíváš sníh a hlavně okolo prima parta lidí. Pak se ještě zpívalo a povídalo.

No a ráno už nás čekala cesta zpět, původní cesta měla být přes Elm, ale po probuzení ani nebyl vidět vrchol a zase sněžilo. Ku zklamání některých členů skupiny jsme tak museli zvolit cestu okolo. Postupem dne se počasí vybíralo a rozhodně mi cesta nepřisla tak náročná jako první den. Bylo to na pohodu. Konečně jsem viděla trasu kudy jsme sjižděli v noci první den. Souhlasím s tím, že někdy je lepší radši nevidět:D. Dále jsme taky probírali, že vracet se zpět, jako se vracela druhá skupina první den a prošlapávat úsek v lesíku s hupy nahoru a dolu by byla celkem pakárna. No a něco před 16:00 jsme dorazili k autu. Ještě jsme potkali majitele chaty, popřáli mu hezký nový rok a frnk do Čech. Horám zdár a doufám, že brzy opět na další super akci. Ahoooj.