RUBRIKA: Tipy na lezení
Standa "Sany" Mitáč

V podzimním Sasku fouká vítr. Hlavně uvnitř hlavy

Tentokrát jsme to stihli na poslední chvíli. Stačilo otálet ještě týden a na pořádné podzimní lezení v Sasku bychom museli rok počkat. Tak jako k zimě pro mě patří „Šumavský bivak“ s kamarády (klepání kosy na sněhu či pod sněhem), na podzim se snažím alespoň jednou vyrazit do Saska (německá část NP České Švýcarsko).

Jasně, v létě je tam u Němců také pěkně, jenže občas bývá takové vedro, že se bez zakázeného maglajzu na obřích solárních panelech docela škvaříte. No, a když už se ochladí, většinou vás vyplaví bouřka. (Do převislých cest po chytech se tu neschováte.)

Na podzim je v Sasku příjemná teplota a kolem explodují barvy zlatých buků a bříz. Slunce svítí do západní stěny věže Lolaturm. Je to tak parádní scenérie, že ji těsně pod prvním kruhem cesty Sudwestwand VIIIb přestávám naprosto vnímat. Nad éterickou smyčkou se ale ozvývá blahodárné „cvak“. Zbytek jde pěkně a mozek už opět ví, kde se nachází.

Trochu „mind blowingu“ si další den dopřává také Honza. Tenhle termín jsme si půjčili z nějakého lezeckého filmu (asi Sharp End) a občas ho vědecky používáme. „Mind blowing“ se vyskytuje například v hlavě lezce stojícího pod svojí vysněnou cestou, která je přesně na limitu jeho fyzických, ale hlavně psychických možností. „Mám do toho jít? Nemám? Teď, nebo až za chvíli? Když necvaknu druhý kruh, spadnu na zem?“ Není to sranda a té hlavě občas hrozí zkratování.

Honza ale bitvu myšlenek zvládá a do cesty Sudwand VIIc na Bussardwand se odhodlává. Trochu stresu pod druhým kruhem, ale pak už valí vzhůru. Dokonce málem míjí jeden z pěti kruhů šedesátimetrové cesty. Úspěšné překonání „mind blowingu“ sebou nese spoustu parádních emocí. Honza z vrchu mává a stěnu pohlcuje opona stínu vedlejší skály.

Čas ještě máme, tak se přesunujeme pod dominantní Rauschenstein. V průvodci píšou: „Gondakante VIIIa – těžká klasika, zážitek zaručen“. Pod touhle cestou pro změnu už pár let chodím já. Fyzicky by to mělo být ok, ale ta psychika… Na 80 m jen tři kruhy. Kromě „mind blowingu“ se přidal i extrémní wind blowing. Strašně moc fouká, na balkóně prvního štandu se skoro nedá stát.

Z balkónu dál je to sakra těžký. V prstech svírám malé krystalky písku a nohy začínají ujíždět. Nad dvěma 50procentními smyčkami pak vylamuji pěkný chyt. Sviští dolů. Já nějakým zázrakem držím dál. Asi fouklo zespoda. Klíčové místo cesty je naopak celkem v pohodě. Na závěr pár přeskoků (nedívat pod nohy) a jsem nahoře. Spolulezce kvůli větru vůbec neslyším, povel „můžeš lézt“ řešíme prozvoněním.

Závěr akce měl být ve znamení romantiky. Sedím na vrcholku věže Winklerturm a dobírám Nikču v AW Variante VI. Slunce je nízko a pod námi jsou dlouhé stíny planoucího listí a skal. Nikča si ale romantiku představuje momentálně jinak než lezením tupých vhloubení, tmavých komínů a traverzů z jedné strany věže na druhou. Nad nejkrásnější podzimní krajinou, při západu Slunce, tedy debatujeme nad smyslem lezení.

Odkaz na starší fotky krajiny Českého a Saského Švýcarska.

 

Komentáře

?