Jak jsme nedošli na Sněžku – 1.díl

 Sice našemu startu předcházely obvyklé tanečky kolem počasí, ale neodradilo nás to. Původní plán byl vyrazit v neděli a už v neděli večer spát na chatě, to je tam po víkendu určitě klid a volno. Ale člověk míní a počasí v horách mění, že jo. Takže průtrže mračen a pak už „jen“ vytrvalý déšť během následujících dní způsobily posun startu až na středu. Ještě že letos vyrážíme jen dvě rodiny, že jsme operativní.

Batůžky sbalené, tedy přesněji dva miniaturní batůžky pro děti a jeden docela slušný batoh pro zarputilou matku. Naštěstí v tom nejsem sama, podobně „postižených“ osob mám ve svém okolí víc.

Abychom se vyhnuli postávání na placených parkovištích, zůstáváme u nás v ulici a vyrážíme směr medvědínská lanovka pěšky.

Krakonoš se dozvěděl o připravovaném velkém výletu a tak dětem nechal ve schránce speciální sešity, do kterých si budou zapisovat splněné úkoly.

První zádrhel na cestě nás čeká ještě u nás v ulici, a je to keř plný malin, na který se děti vrhají a k pokračování v cestě se nechají přemluvit až ho celý ozobou..

Obloukem obcházíme bobovou dráhu a lanové centrum, pro Petise by to určitě byl důvod k zastavení a srdceryvnému řevu ve smyslu: „Jaktože nejdeme tam, kam on chodí rád? Jakto že zase jdeme někam jinam?“ 

Cestou potkáváme jednoho pravého hříbka, necháváme ho v lese pro jiného šťastného houbaře. My bychom ho měli celý den v batohu, kdoví jak by dopadl.

O sto metrů dál mají děti další důvod k zastavení, našli mrtvého krtka. Takže je potřeba mu udělat hrobeček a pak můžeme pokračovat.

 Už jen sbíháme kousek červené sjezdovky a čeká nás první Krakonošův úkol. Obkreslit do sešitu medvěda z medvědí stezky. Krakonoš si totiž ulehčil práci a využil značky z okruhů, které má připravené Skiareál. 

Je 9:30, zrovna pustili lanovku (v létě jezdí v půlhodinových intervalech), tak honem koupit lístek a jedeme nahoru. Nahoře nás čeká další zastávka.

Je tam vybudované veliké a krásné hřiště, takže program klidně na celé dopoledne. My doufáme, že se děti za hodinu nabaží a dostaneme je dál.

Zatím se jen snažíme uhlídat, aby si nepromočili všechno co mají na sobě. Je po dešti, celé hřiště je mokré, obloha ještě zatažená a naděje na sušení věcí sluníčkem v nedohlednu. 

Petis opět budí pozornost. Loni v létě se naučil svlékat, aby se při skákání na trampolíně nespotil. Takže když jde skákat, tak se musí vysvléct, když už se to jednou naučil. Má to jedinou chybu, na Medvědíně je právě asi 10 stupňů nad nulou. 

Děti začínají vypadat nabaženě, velíme k oblékání a odchodu. Je to tanec mezi kalužemi. Odpouštíme si obvyklé pokyny typu: „Už jste dost velcí, pomoc s oblékáním nepotřebujete“. Ochotně asistujeme u obouvání, oblékání, abychom na dětech zachovali co nejvíc suchých věcí, použitelných po zbytek dne. 

Odcházíme ze hřiště, o kousek dál nás čeká obkreslení druhého medvěda a ovce s elektrickým ohradníkem. Vypadá to, že ohradník je větší zábava než ty ovce.

Lákáme děti na třetího medvěda, ten je na Šmídově vyhlídce, 1,5km od Medvědína, ale skoro pořád do kopce. Malí kluci, jako kdyby v sobě měli nějaké čidlo, stoupání vzhůru po většinu času úspěšně sabotují (nechávají se „táhnout za ruku“, poponášet apod.). 

Naštěstí pro nás, maminy, je všude kolem spousta borůvek, takže se suneme od keříčku ke keříčku a postupně se probojováváme na Šmídovku.

Ačkoliv předpověď počasí mluvila o sluníčku, o dešti nikoliv, počasí nás pořád straší, je zataženo, občas drobně zaprší a je docela pěkná zima. No, snad se to vylepší. Je poledne, konečně jsme na Šmídovce. Studujeme kopce okolo, svačíme, lovíme třetího medvěda a přemýšlíme o tom, jakou fintu na děti použijeme, abychom je dostali na Vrbatku. Čeká nás totiž ještě jeden pořádný kopec.

Ale to se dozvíte až příště..