Jak jsme nedošli na Sněžku – 2.díl

Ze Šmídovky je to chvilku po rovině anebo z kopce, dokud se člověk nedostane na Masarykovu silnici, která vede až nahoru na Vrbatku. Tam je všude spousta lidí, cyklistů, ale hlavně tam v pravidelných intervalech projíždí narvaný autobus, který lidi vyváží až nahoru. Kluci zkoušejí autobus stopnout, ale ten se (bohužel) nenechá. Což je pro ně velké zklamání.

Já sama to stoupání nemám ráda ani v zimě. Vždycky toužebně vyhlížím „seník“, jak jsme překřtili tu budku u silnice. Když je vidět, tak už je člověk skoro pod chatou, u poslední zatáčky.  No a v létě to bez lyží cesta ubývá ještě pomaleji.

Tasíme zbraň těžkého kalibru – bublifuk. Najednou děti zapomínají, že je to do kopce, že je „bolí nožičky“ a začínají skákat a chytat bubliny. Teď bychom jen potřebovali, aby vítr foukal do kopce a děti mohli bubliny následovat. Větru a dešti ale (naštěstí) poručit neumíme, takže občas se nám děti vrací dolů směrem na Mísečky, občas mají tendenci skákat ze silnice dolů do stráně, ale přesto se suneme nahoru. Za chvíli opravdu vidíme „seník“ a už jsme v zatáčce a koukáme do Kotle. Hledáme, kde že má Krakonoš ta dvířka, kde schovává vítr a mlhu (Pamatujete přece, jak mu je Trautenberg otevřel…).

A už jsme na Vrbatce, hurá. Dopřáváme si občerstvení. Vrbatka je zavřená, pracují tam stavaři, aby byla na zimu vylepšená. U kiosku je fronta, rázná paní domácí servíruje zelňačku a párek. (Za těch pět let, co bydlíme v Bedřichově a chodíme nahoru na Vrbatku, tak jsme tam nejedli jinou polívku, oni totiž jinou nevaří ).

U Infokiosku KRNAPu dáváme do Krakonošova sešitu razítka a pokračujeme dál. Volíme cestu po pláni, ke „Čtyř pánům“.

Loni jsme šli po červené po hraně srázu a Petis měl pořád tendenci nakračovat dolů do údolí, málem mne z toho kleplo. Takže tentokrát: Vyhlídka do Labského dolu, Hančova mohyla a další zastávka jsou „řopíky“, bývalé hraniční opevnění.

Děti se do průzkumu pouští opravdu řádně, jak zevnitř, tak zvenku a shora. Po půl hodině je to omrzí a pokračujeme k rozcestí „U čtyř pánů“.

Vojtíšek se zasekl po cestě, tak s ostatními dětmi „bydlíme“ v domečku a čekáme, až Vojta s mamkou dorazí. Hrajeme na bydlení, na schovku, na čekanou, další půlhodina pryč.

Konečně se suneme dál směr Labská. Podle původního plánu tady měl být první nocleh, tak si představuju, jaká by to byla úleva, kdybychom dnes už dál nemuseli. Ale není to tak,čekají na nás jinde. V bufetu mají zase jen zelňačku, to se asi v celých Krkonoších domluvili. Naštěstí se to dá vylepšit borůvkovým koláčem a malinovkou. Malí kluci začínají být unavení, důvodem k breku a křiku už je skoro cokoliv, ještě je hospoda skoro prázdná. I my, maminy, toho začínáme mít dost, ale je to spíš psychická únava. Dokonce zapomínáme na Labské vyzvednout razítko do sešitu. 

Teď potřebujeme vytlačit děti po zelené skoro na hřeben, pak už nás čeká jen traverz a sešup na Martinovku a Brádlerky. To je dneska cíl. Vynecháváme vyhlídku na Labský vodopád, zbytečně bychom ztráceli výšku (takhle nějak si představuju zoufalství: „Je mi jedno, co je kolem k vidění, hlavně ať to dnes už máme za sebou.“). Překračujeme Labe, zatím je to uzounký potůček, a zkoušíme děti, je to jedna z Krakonošových otázek.

A teď tasíme další trumf. Opět lákáme děti na borůvky, pověřujeme Matýska jako hlavního hledače obsypaných borůvkových keříčků. To funguje. Máťa nahlásí, ostatní děti se ženou za ním a úspěšně nabíráme výšku. Škoda, že to nezabírá na Vojtíška, toho musí mamka přemlouvat a poponášet. Chvíli prší, chvíli svítí sluníčko, nám už je to skoro jedno, ale fyzika funguje. Objevuje se duha. Krása. Ale už jsme nahoře na hřebeni, teď už jen traverz, sestup kamennými schody k Martinovce a poslední kousek cesty na Brádlerky.

Teda aspoň si to tak myslím. Cestou (kousek nad Martinovkou) potkáváme korýtko s pramenitou vodou. Další příležitost k zastavení. Sárinka si libuje, jak je ta voda úžasně lahodná, Petis do ní zase hází kameny. Inu, každý ji ocení jinak. U Martinovky čekáme na Vojtíška s mamkou, který se brzdí čím dál víc. Mezitím Petis objeví nádrž na vodu (po loňské zkušenosti jsem se ji snažila zatajit) a opět se snaží chodit po břehu a po hrázi a skákat dovnitř. Snažím se ho odlákat, náhradní varianta je házení kamenů do kanálu. To je docela neškodná zábava, až na to, že ten štěrk je sem pracně navezený a děti ho posílají do odpadu.

Konečně odcházíme od Martinovky směrem dolů. Péťa se rozbíhá z kopce, není k zastavení a přistává jak lachtan na hrubém asfaltu vyzdobeném štěrkem. To je řevu. Ale je to tvrďák, nechá se zvednout a jde dál, jenom pořád lamentuje. Už jsme na odbočce na Brádlerky, to už to asi dnes fakt dojdeme, zbývá nám posledních 300 metrů. Už je vidět chalupa, super. Zdravíme kravky, které se pasou nad chalupou v ohradě. A už nás vítají z kuchyně a rovnou chystají večeři. To je paráda.Tady je dobře.

A na děti je připraven test: Trampolína. Pokud jsou tak unavení, jak nám druhou půlku cesty dokazují, tak si způsobně sednou a počkají na večeři. Ale není to tak, testem neprošly.

Zrušené jsou jen matky, děti zahodily batůžky a řádí na trampolíně, na houpačkách, jako by právě vylezly z chalupy.  Tak je chvíli necháme a pak je ženeme do sprchy a do postele. Usínají hned a my máme konečně chvíli volna, na pivo, na víno, na pokec. Připravíme dětem Krakonošy úkoly na další den a jdeme taky spát.