Montañeros Bolivianos

Hlavním cílem zájezdu bylo vystoupit na nejvyšší vrchol Bolívie – Sajama (čti Sachama) vysokou 6542m.

Bolívie je nádherná země, plná kontrastů a v mnoha případech mě připomíná moji „druhou“ domovinu, tedy Nepál.

Na východě z pohoří Cordillera Real, se šestkami Illampu, Ancohuma, Hyana Potosi a hlavně Illimani a hned za nimi všechno padá dolů až k amazonské džungli. Na jihozápadě jsou krásné šestitisícové vulkány jako Acotango 6088, Parinacota 6330, samozřejmě již zmíněná Sajama a další. Dál na jih jsou solné pláně oblasti Uyni.

Na severu země, směrem k Peru, je krásné až magické jezero Titicaca rozdělené „napůl“ pro Peru na severu a pro Bolívii na jihu.

Jezero Titicaca  ve výšce 3800 m nad mořem byl právě první cíl naší cesty. Naplánovali jsme pobyt ve známe Copacabana, zátoce, která svým charakterem připomíná dnes známější Copacabanu v Riu. Málokdo ale ví, že právě Copacabana v Riu dostala jméno po své „matce“ tedy  u jezera Titicaca.

Aklimatizace zde je víc než příjemná, lodí se dostanete na „dovolenkový“ ostrov krále Inků -  Isla del Sol, kde se dá udělat krásný jednodenní trek s přespáním v originálních lodgiích ve výškách okolo čtyři tisíc metrů.

Prošli jsme si část treku Inca trail, navštívili i magické místo, kde Inkové obětovali svým bohům a to vše ve výšce kolem a nad čtyři tisíc metrů. Naprosto excelentní způsob aklimatizace.

Po pár dnech u jezera jsme vyrazili do Cordillera Real oblasti Condoriri. Čekali na nás dva pětitisícové vrcholy. Trekový kopec Cerro Negro a Pyramida Blanca s nádherným kombinovaným výstupem po skále a ledu.

Aklimatizovaní jsme tedy byli perfektně, takže po jednodenní přestávce v La Paz jsme odjeli na jihozápad směr Sajama.

Altiplano je fascinující, cesta připomínala pláně někde v Utahu a po pěti hodinách jízdy po celkem slušné silnici jsme přistáli v Sajama village.

Perfektní místo odkud se dá vyrážet na okolní „šestky“.

Nejprve jsme měli v plánu Acotango 6088m jako prní šestku a hned po ní Sajamu.

Počasí vyloženě přálo, takže Acotango byla nádherná procházka s mačkami a cepínem po strmém, pěkně umrzlém firnovém svahu. Vrchol v plném počtu.

Celá logistika se velmi zjednodušuje a na úpatí hory pod nástup se dostaneme autem.

Další cíl Sajama.

Počasí je základ, po celou dobu jsme měli slunečno, ale na kritické dva dny se nám všechno zhroutilo, protože byly hlášeny přeháňky, sníh a hlavně silný vítr.

Zbýval nám jediný den, kdy mělo být ještě hezky, takže náhradní cíl byla zvolena krásná Parinacota 6348m. Výhoda tohoto nádherného vulkánu je v tom, že se nemusí stavět postupový kemp jako na Sajama a nástup se dá uskutečnit rovněž rovnou z auta.

Vyrážíme ráno okolo třetí hodiny, asi po hodině jízdy autem připomínající Rallye Dakar, které se tady někde taky jezdí, jsme pod nástupem. Cca za 4,5 hodiny vystupujeme na vrchol tohoto vulkánu na hranici Chile a Bolívie.

Nádherné rozhledy po okolí, hned naproti se tyčí Pomarape, další „šestka“. Rychle sestupujeme, ještě se stačíme „smočit“ v termálních pramenech. Odpoledne se pak zvedá vítr a den nato, tedy den plánovaného pokusu o vrchol Sajama, je už hnusně a sněží.

Odjíždíme tedy do La Paz, dáme se ještě Death route, sjezd na horských kolech do džungle z výšky 4700 do 1300 nad mořem do městečka Coroico.

Ještě dáme steaka v The Steakhouse v La Paz, tady v Jižní Americe jsou to prostě delikatesy a hotovo. Bolívie je super.

Hore zdar

Šimon