RUBRIKA: Tipy na lezení
Markéta

Na Grossglockner Stüdelgratem

Před čtyřmi lety jsme vylezli na nejvyšší vrchol Rakouska Grossglockner 3798 m normálkou a já obdivně pozorovala horolezce, kteří dosáhli vrcholu Stüdelgratem. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že bychom se do této cesty o pár let později pustili také.

Uplynuly rovné čtyři roky a my se na Grossglockner vrátili. Když Zdenda před odjezdem do Alp Stüdelgrat navrhl, nebránila jsem se, nezalekla jsem se, naopak mě tahle výstupová trasa začala velmi zajímat. Na internetu jsem vyhledávala veškeré informace o této cestě a dospěla k názoru, že bychom to mohli zkusit.

Za pár dní stojíme na nacvakaném parkovišti u Lucknerhausu. Při pohledu na tu spoustu lidí nám trošku zacvaká prdelka. Nemáme totiž rezervaci na chatě Stüdelhütte. Bláhově jsme si mysleli, že tak velká chata přece nemůže být plná. A ouha. Ono asi bude narvaná k prasknutí. Přesto optimisticky hodíme na záda bágl a vyrazíme vzhůru. Krizová varianta zní, bude-li plno, sejdeme zase dolů a uděláme si rezervaci na druhý den. Opět, jak naivní. Ale to už předbíhám.

Po staré známé cestě stoupáme stejně jako desítky dalších po silnici k Lucknerhütte. K naší úlevě tu někteří končí, přesto velká většina lidí stoupá dál a my s nimi. V závěrečných partiích Zdenda zrychlí tempo s tím, že nám zamluví ubytování, než dorazí velké skupiny kolem nás. Na chajdu dojdu asi deset minut po něm. Vidím, jak sedí zkroušeně na lavici před chatou. „A jéje“, prolétne mi hlavou. Přesně to, co očekávám, mi také řekne. „Mají úplně plno. Neubytují nás.“ Jdu učinit druhý pokus. Slečna za okýnkem mi říká úplně to samé co Zdenkovi. Sice nevím úplně přesně, co mi říká, přesto i s  mou chabou znalostí jazyků pochopím, že nás dneska neubytují. Tvářím se ve svých čtyřiceti asi jako tele, protože jinak si neumím vysvětlit, že chatař z ničeho nic dvě volná místa najde a ubytuje nás. Vítězoslavně vyjdu před chatu a ukazuji Zdenkovi jasná gesta.

Ubytujeme se v lageru a hned vyrazíme hledat nástup na Stüdelgrat. Po hodině a půl chůze po suti i ledovci najdeme to správné místo. Kousek i vylezeme, a když narazíme na nýt, spokojeně se vrátíme zpět na chajdu. Cestou se potkáváme s Trávou a jeho skupinou. Ti takové štěstí jako my neměli. Pokoušeli se o telefonickou rezervaci míst na chatě, ale nepochodili. Ale protože s touto variantou počítali, nesou si všechno potřebné na zádech.

V 4.30 mě budík vysvobozuje z nervózního spánku. Moc toho v noci nenaspím. Ostatně to před výstupem nikdy. Po snídani vyrážíme známou cestou k nástupu. První část je kromě jednoho místa lehká, ale expozice přibývá. V prvních délkách se jedná v podstatě o přelézání věžiček, žlabů, komínů, hřebínků. Místy jsou nýty. Ale občas člověk cestu hledá. Víceméně ale všechny cesty vedou k odpočinkovému místu zvanému Frühstückplatz. Žlutá cedula hlásá, že teprve odteď začne být cesta těžší. Kdo měl problémy doposud, měl by se vrátit. Návrat nebude asi úplně jednoduchý, ale pořád asi schůdnější, než pokračovat dál, kde žádná úniková místa nejsou.

Po svačince na Frühstiükplatzu nás čeká skalní výšvih. Pro usnadnadnění nebo pro případ horších podmínek jsou tady umístěna i fixní lana. Trošku si tady zafuním. Poté se přehoupnu na vzdušnější hřebínek a pokračuji dál. Střídají se lehčí a trochu náročnější pasáže, kterými se dostaneme k nejtěžším místům celé cesty. Nejprve musíme překonat ukloněnou plotnu, kde na první pohled není nic pořádného na nohy a pod námi docela slušná propast. Nakonec ale člověk zjistí, že to, co chybí na nohy, je přidáno na ruce. Po prvním kroku se lze krásně chytit hrany a po velkých madlech ručkovat přes plotnu.

Druhá náročnější pasáž spočívá v přelezení skoro kolmé plotny. Jsou tady umístěna opět fixní lana, ale trochu síly člověk vynaložit musí. Chvíli se v tomto místě „cukám“, ale nakonec to zvládnu. Na rozdíl od Zdenka sice méně bravurně, ale to není v té chvíli důležité.

V dáli už vidíme zlatý kříž na vrcholu, ale ještě chvíli trvá, než k němu dolezeme. V jednom místě Zdenda trochu ztratí cestu, takže se zdržíme hledáním. I tuto překážku nakonec zvládneme a pak už si zcela bez problémů užíváme dolez na vrchol. V okamžiku, kdy staneme na nejvyšším místě Rakouska, proletí nad námi větroň, jehož pilot nám mává a vzápětí rogalista, který nás zdraví voláním. My oběma odpovídáme stejně a pomalu se chystáme na sestup dolů normálkou.

Zatímco před čtyřmi lety byl tady všude sníh, dnes cestu skoro nepoznáváme. I sedlo mezi Malýma a Velkým Glocknerem je zcela beze sněhu.

Měli jsme velké štěstí na počasí i podmínky. Krásné, stálé a jasné počasí nás doprovázelo celou dobu výstupu.

Komentáře

?