„Netahej! Dobírej!“ Aneb jak jsem lezla na Dent Blanche

Krátce spíme u auta a od něj už to jde jen po svých. Sany, Honza a já bereme výpravu hezky po česko-studentsku, takže v batozích si vláčíme celou naší „heavy independence“, abychom tam Švýcarům nenechali ani frank. Ondra s Tomem nalehko peláší do peřin chaty Cabane de Dent Blanche. Stejně jako všichni ostatní, co za ty dny potkáváme.

Při prvním pohledu na kopec se mi sevře řiť a svého rozhodnutí jet s klukama skoro lituji. Uklidňuji se ale myšlenkou, že tam vlastně klukům můžu dělat pouze jakýsi podpůrný tým k chatě a zároveň vyzkoušet svoji novou bundu Patagonia Womens Leashless a žlutou péřovou vestičku Patagonia Womens Ultralight.

Nemilosrdný budíček nám ve 3:27 ráno huláká u hlavy a při vyhlédnutí ze stanu a pohledu na hvězdnatou zcela bezmračnou oblohu se bortí všechny mé naděje na vytvoření jakékoliv výmluvy, proč nejít.

Vestičku od Patagonie jsem na sobě měla celou noc a tohle příjemné teplé pohodlí v kombinaci s novou třívrstvou goretexkou za žádnou cenu nesundám alespoň na první stoupání do kopce.

Už od chaty tuhne obtížnost terénu každým krokem, a tak jsem po chvíli nočního dvojkového lezení akorát zahřátá. Po překonání sněhového pole se napojujeme na jižní hřeben Wandfluegrat, který tvoří většinu normální cesty na Dent Blanche.

Přibližně ve čtyřech tisících začíná asi 250metrový úsek trojkového lezení a nepříjemných traverzů mezi kamennými strážci, z nichž největší je známý Grand Gendarme. Kolem něj mi už tuhne krev v žilách z té nelítostné expozice. Začíná se projevovat moje ženská povaha: Okřikování rve uši Honzovi vedle, nicméně Sany ho vepředu neslyší. Křičím,    ať mě při těch travezech sakra tolik netahá za lano! Ale ať poctivě dobírá v kolmáči!

Asi sto výškových metrů pod vrcholem pro mě (a tím pádem i pro kluky) končí největší útrapy a konečně si můžu na chvilku odfrknout a sundat svého žlutého drtiče mrazu. Udivuje mě, že ani po tom urputném strastiplném funění v tak dlouhé skále nejsem zpocená… a to už je sluničko vysoko nad horizontem. Ten třívrstvý goráč asi vážně dejchá!

Po desáté hodině se veselíme na vrcholu Dent Blanche a smějeme se jako v reklamě na zubní pastu. Jsem šťastná, že je tak hezky a hlavně, že už se nemusí nikam stoupat.

Při sestupu v duchu promlouvám ke své ženské podstatě a namlouvám si, že ji při dalším výstupu na nějaký kopec trochu zkrotím… Teda, jestli mě kluci ještě někam vezmou

Všechny fotky kromě první: Standa Mitáč (více fotek zde)