Prázdniny na Špicberkách

Začalo to vlastně už v březnu, kdy jsme na Špicberky vyrazili s Vaškem Sůrou, Petrem Horkým a Vaškem Pištorou na zimní expedici. Nejsem si úplně jistá jestli jim mám poděkovat, že mě po dlouhém přemlouvání vzali sebou (já přemlouvala je, ať mě vezmou taky, oni mi kladli podmínky, ale o tom se můžete dozvědět na jejich jedinečné přednášce Špicberky bez vrcholu).

Podle předpokladů mi Špicberky učarovaly a musela jsem se vrátit i na léto (jako by nebylo jednodušší trávit léto u nás v Krkonoších, maximálně vyrazit někam do Alp). Ale zahálka může mladého člověka zničit, tak jsem vyrazila.

Špicberky jsou překrásné souostroví plné hor, ledovců a fjordů. Je to nejseverněji obydlené místo na Zemi vzdálené cca 1300 km od severního pólu. Rozlohou jsou o něco málo menší než Česká republika, prohání se tu cca 10 000 sobů, 3000 ledních medvědů a počet obyvatel je okolo 2500. Politika na Svalbardu je taková, že doma jsou tu zvířata a člověk v jejich teritoriu jen na návštěvě. Pokud zastřelíte medvěda, případ se vyšetřuje jako vražda. Přesto, pokud jdete mimo město, jste povinní mít sebou vybavení na ochranu proti útoku ledního medvěda. To znamená signální pistoli na zastrašení a kulovnici pro případ, že rachejtle nepomůže, k obojímu samozřejmě i dostatečné množství munice. Na některých místech je setkání s medvědem vysoce nepravděpodobné, ale bohužel vyjímky potvrzující pravidla tu dokazují některé pomníčky. Další užitečná věc je satelitní telefon. Pokud jste v dosahu vysílačů v okolí města, je celkem slušný signál pro mobilní telefon, ale jakmile se vzdálíte, jste s komunikací velmi omezeni. Navíc v polárních oblastech spolehlivě funguje pouze síť Iridium. Pro pohyb na moři i v terénu úřad guvernéra doporučuje i PLB lokátor, plánujete – li pohyb ve vdálenějších oblastech, je vyžadován. Všechno vybavení se dá půjčit za nemalé peníze přímo v Longerbyenu, na zbraň ale oproti minulosti musíte mít už i zbrojní průkaz. Kromě zbraní jsem si všechno vybavení vezla od nás. Iridium ale v mé výbavě stále chybí, proto velice děkuji Šimonovi (Namche), že mi ho velmi ochotně půjčil. Je to Iridium I.generace, takže se mi místní smáli, že když mám tenhle stroj, tak už sebou žádné další zbraně nosit nemusím!!!

Celý pobyt jsem nějak zvlášť neplánovala, protože se to ani moc nedá a navíc mým cílem nebylo jen putování divočinou, ale také nějaká práce. Dopředu jsem si zajistila nutné vybavení a základní věci, jako je ubytování a kontakty a pak už jsem nechala věci běžet. Navíc, když člověk vyjede sám, je cestování hned bohatší o mnohá setkání.

Špicberky jsou součástí Norského království, správním a hlavním centrem je městečko Longyerbyen s mezinárodním letištěm. První týden jsem měla v plánu zůstat právě v Longyerbyenu, zajistit si všechno vybavení a informace a popřípadě i tu práci. Hned druhý den ale přišla možnost plout s polskou lodí Eltanin na otočku do Billefjordu. „Na otočku“ na této lodi ale znamenalo výlet na celý den. Počasí bylo nicmoc, mrholilo a mraky sahaly většinou až k úpatí hor, což tady znamená až k moři. Když jsme vyjížděli ze zálivu na volné moře, přišel vítr i větší vlny, což po předchozím seznamovacím večírku nebylo úplně příjemné, ale vystoupit už nešlo. Když jsme po sedmi hodinách (zodiakem při klidném moři je to cesta tak na 2,5 hodiny) dorazili do zálivu Petuniabukta, už jsem houpání ani nevnímala. Na zpáteční cestě jsme se zastavili na prohlídku bývalého hornického města Pyramiden. Název dostalo podle dominantní hory se stejným názvem, která se nad ním tyčí. Původně švédská osada byla v roce 1927 prodaná Sovětskému svazu. Těžilo se tu kvalitní černé uhlí a Rusové zde vybudovali funkční město s veškerou infrastrukturou. Většina budov na sobě nese letopočty 1970 – 1975. Město bylo narychlo vyklizeno a opuštěno posledního března roku 1998, žilo tu něco přes 1000 obyvatel! Zhruba do roku 2007 zůstalo město opuštěné. Teď tu funguje hotel a bar pro turisty. Přes léto tu pracuje několik lidí, převážně tádžiků, kteří likvidují hlavně železné konstrukce a připravují železo na přepravu lodí. Z Longerbyenu sem jezdí v letní sezóně lodě skoro každý den, takže je to jedno z velmi dobře dostupných míst, když vás zrovna neveze Eltanin. Na zpáteční cestě jsem už odolala výhledům z paluby a pozorování okolí a zalezla jsem jako všichni ostatní do podpalubí a usnula jsem. Asi po hodině mne budil kapitán. Zmateně jsem si myslela, že už budu vystupovat, ale on mne budil k večeři, kterou uvařil. Další budíček byl ale opavdu už u pobřeží Longyerbyenu, kde mne vysadili z lodi na gumovém člunu a Eltanin pokračoval na jih na polskou výzkumnou stanici na Hornsund. Myslím, že na začátek to byl povedený výlet, i když jsem domů přitáhla ve 4 hodiny ráno. Naštěstí: „světlo je pořád, máme polární den“!

Další dny už jsem jakžtakž plán držela, i když každý den mi do toho vlezl alespoň nějaký drobný výlet do okolí Longyerbyenu. Jak se ukázalo, dalo se k tomu všemu ještě stihnout i jít na pár hodin denně do práce.

Počet 1 je sice ideální ohledně potkávání lidí a příležitostí, ale pro pochodování zdejší divočinou se velmi nedoporučuje, právě kvůli odlehlosti míst, kam má člověk namířeno a hlavně kvůli medvědům. Chtěla jsem se tu ale na pár míst určitě podívat, tak jsem si pro klid duše vyjednala půjčení psa na pochod do Barentsburgu. Další co není ideální, když jde člověk sám, je stanování. Ve skupině se praktikuje držení hlídek, ale sám toho člověk moc neudrží. Spaní ve stanu má tu výhodu, že nejste vázaní na to, že musíte někam dojít. Kam dojdete, tam lehnete. Ale na druhou stranu denní světlo po celých 24 hodin vám dovoluje upravit si režim na míru. Chodit třeba v noci a spát přes den, neriskujete, že někde zatmíte. Stanování pro mě nepřicházelo v úvahu, ani se psem, který by mne mohl včas upozornit, že Míša jde. Nene, zase tolik adrenalinu nepotřebuji. Po celých Špicberkách jsou rozeseté traperské chaty nebo kabinky. Jsou i na mapě, ale je dobré se zeptat někoho místního, které jsou otevřené a v jakém jsou stavu. Většina je totiž soukromých a také zamčených. Mapy jsou tu vůbec veselá záležitost, hlavně pro nás, zhýčkané středoevropany, zvyklé na měřítko 1: 25 000 a zakreslený každý kámen v mapě. Místní mapy s měřítkem 1: 100 000 odpovídají zdejším rozměrům. Když stojíte na začátku rozlehlého údolí, vidíte na jeho konec, jak je krásně široké, kudy se vám půjde nejlépe, ale vůbec nevnímáte všechny ty zářezy a rokle, do kterých musíte slézt a zase vylézt, a už vůbec nevidíte, že v těch roklích budete brodit řeky, natož abyste si všimli, že na těch rovinách mezi roklemi půjdete minimálně po kotníky v močálu. Pohyb v zimě se dá usnadnit na lyžích, sněžnicích nebo skůtrem, ale v létě si musíte všechno poctivě odšlapat po svých, většinou v mokru a bahnu nebo v suti, pro odpočinkový den je možné zařadit nějaký úsek po náhorních plošinách nebo po pobřeží, ale úplně zadarmo bez překážek to také není. Připočítejte si těžký batoh na pár dní a máte perfektní výlet zaručený.

Takže, když už jsem to měla vymyšlené a psa zamluveného, říkala jsem si, že by stejně bylo lepší, kdybych nešla sama… A večer už jsem měla na pochod parťáka Honzu. Vyrazili jsme hned druhý den dopoledne. V 9 hodin ráno nám přivezli ze stanice Green Dog čtyřnohého parťáka Kindera a jeho granulky a mohli jsme tak vyrazit v kompletní sestavě na veselý výlet. Nejdříve ven z města, přeskákat řeku a po ledovci Longyerbreen do sedla. Počasí nádherné, modrá obloha, slunce, slabý vítr a panoramata. Treking se psem je opravdu zábavný, zvlášť když táhne jako blázen a navíc úplně do jiného směru, než chcete jít vy, což často ještě vylepší přeskokem na stranu druhou nebo úplným oběhnutím vašich nohou, všechno samozřejmě na špagátu, ze kterého ho nemůžete pustit, protože by asi utekl. Ale než jsme doputovali do Barentsburgu, celkem jsme pohyb na krátkém laně vypilovali, únava dělá své. V sedle se nám trochu zatáhlo, začalo foukat a trochu i sněžit. Při sestupu do údolí Fardalen jsme se ale už opět mohli kochat krásnými výhledy. Honza přijel do Longyerbyenu na českou výzkumnou stanici a proto měl náš výlet i trochu vědecký podtext… Cestou jsme sbírali hovínka sobů a lišek pro pozdější parazitologický rozbor. Někdo si z výletu tundrou přinese třeba sobí paroh, zatímco my jsme měli ho..a a jejich GPS souřadnice. Průchod údolím Fardalen nám sebral několik hodin a nějaké síly, takže nás brodění řeky na jeho ústí do údolí Colesdalen alespoň trochu probralo.

Pak už jen následovalo nekonečné mokro a další krásné scenérie obrovského údolí řeky Coleselva. Okolo půlnoci jsme dodrbaní konečně dorazili na pobřeží Colesbukty a hlavně na rovnou cestu. Minuli jsme první technické budovy opuštěné osady, fotbalové hřiště, hřbitov, a za chvíli jsme stáli nad centrem osady s několika budovami, kdysi obytnými. Z dálky jsme si prohlíželi dřevěná mola a ponton na pobřeží a já konečně viděla svého prvního ledního medvěda, stál tam kousek od břehu jak vyšitý. Vehementně jsem Honzovi ukazovala, kde je a přesvědčovala ho, ať sundá zbraň z batohu. On ale nic neviděl, a to koukal dalekohledem! Rozčarovaná z toho, jak ho nemůže vidět jsem k němu seběhla, že ho nasměruju…najednou medvěd změnil tvar, z tohodle úhlu už vypadal jako bílá deska ležící na zemi…no tak nic. Nocovali jsme na Rusanově chatě, kterou postavil ruský geolog a polárník Vladimir Rusanov v roce 1912. Jedna část chaty slouží jako muzeum a v té přední se dá přespat, dokonce i zatopit v kamnech, to jsme ale díky luxusnímu počasí nemuseli využít. Ještě než jsme vybalili a uvařili, upadl Kinder venku do kómatu. Představa, že by případně vyštěkal blížícího se medvěda se mi nějak začala rozplývat.

Ráno jsme se probudili s bolavýma nohama, takže se nám velice hodil naplánovaný výlet nalehko po železnici, která kdysi spojovala Colesbuktu s osadou Grumantbyen. V Grumantbyenu se těžilo uhlí a po železnici vybudované na pobřeží se transportovalo do Colesbukty, kde se nakládalo na loď a odváželo. V letech 1951/52 tu počet obyvatel dosáhl čísla 1106. V roce 1965 byla osada opuštěna a dneska tam najdete několik rozpadlých budov a největší populaci hrabošů na souostroví. Útesy okolo Grumantbyenu jsou domovem pro mořské ptáky a díky zvýšenému obsahu živin z jejich trusu jsou útesy krásně zelené. Železnice byla chráněna před sněhem dřevěným zastřešením, které zůstalo skoro po celé délce zachované a jen pomalu chátrá.

Po cestě zpět občas z krytu vylézáme a fotíme všudepřítomné soby. Kinder se při chůzi po kolejích ukazuje jako velice šikovný akrobat a daří se mu vyhýbat stovkám trčících hřebíků. Další noc trávíme ještě v pohodlí Rusanovy chaty. Poslední den pochodu je sice docela dlouhý, ale terén je o poznání jednodužší. Vracíme se přes Colesbuktu a trochu se trápíme v bahně při brodění všech ramen Coleselvy, pak už jen pohodlná, ale nekonečná chůze po pobřeží. Kinder při každé zastávce ihned lehne a usíná, ale při pochodu poskakuje ze strany na sranu neúnavně dál. Abychom nevyšli ze cviku, brodíme ještě řeku Hollendarelvu a blížíme se k vrtulníkové základně na začátku Barentsburgu. V ústí jedné z menších řek potkáváme dva Rusy, kteří porcují nalovené ryby. Zastavujeme u nich, jeden mluví jenom rusky a druhý rusky a francouzsky, takže komunikuje Honza, který francouzsky na rozdíl ode mě mluví. Rusky sice rozumíme oba, ale mluvit jsme se už neučili. Z pána se nakonec vyklubal ruský konzul a nabídl nám odvoz do Barentsburgu, čím nám ušetřil 5 kilometrů silnice.

Kinder dostal kus ryby, kterou zhltnul, jak kdyby týden nežral, skočil do auta a usnul jak špalek. Ve městě jsme hned zapadli do restaurace a dali jsme si místní pivo (nejsevernější pivovar na světě) a dobrou večeři. Ubytovali jsme se v hotelu, protože, překvapivě, v levnějším hostelu nebylo místo (Kinder měl luxusní místo za hotelem) a druhý den jsme si udělali po Barentsburgu exkurzi. Na rozdíl od všech míst, co jsme potkali, Barentsburg je osídlený a Rusové tu stále těží uhlí. Kinder byl ve městě za hvězdu, každý se se sabáčkou chtěl pomazlit a vyfotit a sabáčka si to náramně užívala. Na cestě zpět do hotelu se nám naskytla podívaná na hejno běluh proplouvajících blízko u břehu, když odpluly běluhy, připlula turistická loď, se kterou jsme se chtěli vrátit do Longyerbyenu. Díky tomu otevřeli na chvíli muzeum, kam jsme se už chtěli podívat ráno, ale bylo zavřené. Po prohlídce muzea už jen rychle pro batohy a hurá na loď a za 3 hodiny jsme stáli před czech research station. Krásný výlet! A teď zase na chvíli do práce…

A po práci legraci… Čas odjezdu domů se přiblížil, takže nastal čas ještě na jeden delší výlet. Tentokrát půjdu už sama a nebudu si půjčovat ani psa. Chystám se zpět do Billefjordu, kde se podle čerstvých zpráv potulují minimálně 2 medvědi a moc si nedovedu představit, že bych se musela při případném setkání starat ještě o čtyřnožce. Nechávám se zodiakem na večer odvézt do Skansbukty. Dlouhé vlny v Isfjordu s námi pěkně hází, ale v Billefjordu se moře zase uklidňuje. Ve Skansbuktě vyskakuju ze člunu okolo osmé večer, vyfasuju zkumavku (tentokrát ne na hovínka, ale na řasy) a můžu vyrazit. Spaní mám naplánované v chatičce na pobřeží zhruba v půli cesty ze Skansbukty do Pyramiden. Po pobřeží je to odtud necelých 10 kilometrů celkem pohodlným terénem. Ale potkat Míšu někde, kde se moc není kde vyhýbat, se mi nechce a navíc by to bez tahání batohu do kopce a z kopce nemělo to kouzlo. Pokochám se přírodním a kulturním bohatstvím Skansbukty a pak vyrazím vrchem přes kopce a slezu k chatce na pobřeží údolím řeky Alvrekelvy. Skansbukta je zátoka chráněná před větrem, nad ní se tyčí útesy masivu Skansen. Útesy jsou opět zelené, plné hnízdících mořských ptáků. Na pláži pod útesy je chata, která patří loveckému a rybářskému klubu a je zamčená. Severně od ní jsou pozůstatky dolu na sádru, která se tu těžila během 20. století ve dvou periodách. Poprvé před první světovou válkou a podruhé se důl na pár let znovu otevřel v roce 1930. Ze skály, kde se sádra dobývala vede úzkokolejná železnice na velký násep vybudovaný ze sádrovce a anhydritu, kde se asi materiál překládal. Kousek dál leží na pláži vrak lodi, kterou asi sádru převáželi z mělké zátoky na větší lodě ve fjordu. Všude okolo se válí další spousta věcí, které jsou kulturní památkou a člověk by se jich správně neměl ani dotýkat. Vše, co bylo na Svalbardu vybudováno před rokem 1946 je považováno za kulturní památku, takže použití dřeva na ohýnek je třeba si dobře rozmyslet, protože památka je třeba i kláda na břehu moře, která je starší než 68 let.

Když se dostatečně pokochám, vyrážím údolím Myadalen a škrábu se na masív Skansen, po obrovské náhorní plošině se přesouvám k zářezu Alvrekelvy. Počasí je nádherné, opět slunko a nahoře trochu fouká. Na náhorní plošině a vlastně celou cestu jsou to periglaciální orgie, a kdybych byla geolog, tak tam jsem ještě teď. Takhle jsem jen fotila a fotila a občas převrátila nějaký kámen. K údolí řeky jsem přišla v jednu ráno a než jsem sestoupila k moři okolo jejího kaňonu, byly 4 hodiny. Kabinka byla velikosti většího stanu, okno bez výplně, ale dveře se daly zabezpečit. Bylo mi jasné, že kdyby přišel Míša a načuhoval by mi do okna, tak se při svém dobrém spánku ani nevzbudím. Našla jsem si teda ještě prkno a nějaké hřebíky a přibila ho napříč přes okno. Jeho odstranění by mě už vzbudit mělo. Než jsem se dostatečně pokochala krásným pobřežím, bylo půl šesté ráno a byl čas jít na chvíli spát. Vaření až ráno. Měla bych vstát okolo desáté, ale nemám budík, však se nějak vzbudím. Ještě nachystat zbraně a pak už nevím o světě. Budím se až na bouchnutí dřeva o zem, sahám po signálce a otvírám oči. Medvěd kouká na mě, já na něj, říkám si, že napálit to do něj takhle z blízka je nečestné a nesportovní, koukám po foťáku, který je ale přímo pod medvědem, protože by to byla skvělá fotka, ale v tom se začíná natahovat dovnitř a sahat mi na spacák…tak a teď mě sežere…pálím bang a sahám po Remingtonu…bouda se otřásla a celá zadýmila, Míša utíká, co mu nohy stačí a já střídavě oknem kontroluju jestli stále utíká a hledám v dýmu uvnitř foťák. Když se budka trochu oddýmila, našla jsem všechny věci, včetně foťáku na zemi. Jak se lekl a soukal se z okna ven, tak všechno poshazoval. Bílá tečka v dálce mizí mezi skalkama a já balím. Radši vyrazím zase do hory, kdyby ho napadlo se ještě vrátit. Snídaně bude až po cestě. Jen co zavřu dveře, přilétá helikoptéra úřadu guvernéra, letí těsně nad pláží, že to vypadá, že bude přistávat. Pilot mi mává, ale letí dál. Už jsem se lekla, že mám průšvih, že pálím po medvědech, ani ne 30 minut po vystřelení rachejtle. Trochu mě to ale uklidnilo, kdyby se medvěd vracel, snad by mě upozornili. Později jsem se dozvěděla, že ten den toho Míša stihnul navštívit víc, tak si zřejmě někdo stěžoval a helikoptéra letěla zmonitorovat situaci.

Kousek výš u řeky si dělám siestu a vařím snídani a v jednu odpoledne pokračuji přes kopce směrem do Pyramiden. Počasí stále luxusní, rozhledy famózní a ta modrá voda v Billefjordu! Cesta utíká, je na co se dívat a jde se celkem pohodlně. Přeběhnu přes ledovec Jotunfonna, propletu se postranní morénkou na širokou terasu a už vidím „hotel“ u Blue lake. Dávám si svačinu a pomalinku scházím k chatičce. Oproti kabince na pobřeží je chatka u jezírka opravdu hotel. Shazuju batoh a jdu se podívat okolo na lehko. Kousek pod chatkou se pasou sobi, což mi připomíná, že bych se mohla taky najíst. Škoda každé minuty uvnitř, při večeři se kochám rozhledy do údolí Mimerdalen a pak ještě kdovíjak dlouho, nikde nikdo.

Ráno nespěchám a po cestě pomalu mířím do Pyramiden. Svítí slunko a fouká vítr, žádná změna. První budova je sportovní hala, říkám si, jak to asi vypadá uvnitř?, ale všechny budovy jsou zamčené. Někam se dá jít s místním průvodcem. Oproti mé první návštěvě je vidět i dominanta města – hora Pyramiden (937 m), její vrcholek opravdu vypadá jako pyramida. Procházím náměstím směrem k přístavu a před přístavem potkávám několik českých studentů z terénní stanice. Stanice je asi 4 km od Pyramiden v zálivu Petuniabukta a je tu ještě několik použitelných kabin na přespání. Dnes jdu jenom do Petunie. Na stanici se od studentů dozvídám, že se večer v Pyramiden hraje mezinárodní fotbalové utkání Tádžikistán – ČR, což si nemůžu nechat ujít. Takže zanedlouho se s nimi vracím do Pyramid do sportovní haly, která je teď už otevřená. Překvapuje mne, že vybavení je stále v dobrém stavu, jen uklidit prach. Jedna půlka budovy je tělocvična, druhá půlka je divadlo. V patře bývala knihovna. Při zápase má český tým jasnou převahu, co do počtu fanoušků, tedy hlavně fanynek, tak i co se týká sportu samotného. Norský pár, který je tu na výletě a spí v hotelu v Pyramidách je jak u vytržení, takovou atrakci nečekali.

Po zápase se přesunujeme zpět do Petunie a jdeme spát. Ráno fouká studený silný vítr a mně ještě čeká pokus o samotnou Pyramidu, ale musím taky stihnout loď. Na hoře sedí mrak, ale doufám, že než se tam vyškrábu, tak se rozfouká. Jdu na lehko, jen s víkem od batohu a se zbraní, tak stoupám docela rychle, navíc do třech čtvrtin kopce vede široká cesta. Postup se ale rapidně zpomaluje, když cesta končí a dál už se jde v celkem pohyblivé suti. Nakonec se dostávám těsně pod vrcholovou pyramidu, ale je čas jít zpět a na loď. Tak alespoň mám důvod se sem vrátit. Sbíhám k chatce, beru batoh a vracím se opět do Pyramiden. Nasedám na loď a za 3 hodiny opět stojím v Longyerbyenu. Jsem hladová jak pes, je večer, takže obchod je zavřený. Naskakuje mi chuť burgeru ve Svalbaru. Běžím do sprchy a píšu kámošovi. Za půl hodinky už tlačíme dobrotu a zapíjíme pivem.

Ráno se probouzím a uvědomuju si, že už za dva dny letím domů. Nechce se mi tomu ani věřit, tak strašně moc věcí jsem nestihla vidět, ale ještě není všem dnům konec. Cestu znám!!!