Skialp na Preberu 2741 m

Napřed se nám zdálo, že je sněhu málo a když jsme si konečně řekli, že je sněhu tak akorát, dva dny před odjezdem přišla sněhová kalamita v takové výši, že den před odjezdem se stupeň lavinového nebezpečí vyšvihl hned na trojku a večer u něj byla výstraha, že se očekává zvýšení na čtyřku. „Takže zase nic,“ řekli jsme si a zase všechno hezky vybalili. Počasí ale bylo letos na začátku jara jako na houpačce, takže během víkendu se udělalo hezky, lavinovka klesla na dvojku a meteorologové slibovali na další dny jen samé sluníčko. Znovu jsme zabalili věci a opět sledovali vývoj, protože počasí bylo zase natolik krásné a teplé, že jsme se začali obávat, aby nám ty tuny sněhu pro změnu zase neroztáli.  Nakonec se sen stal skutečností a my vyrazili směr Nízké Taury.

O tom, že kopec patří mezi Rakušáky k velmi oblíbeným, napovídalo už zcela přeplněné parkoviště. Do jedné škvíry jsme se autem nakonec vmáčkli, nazuli skialpové body, zacvakli naše nové lyže Skitrab a vyrazili z výšky 1540 metrů vzhůru. Máme štěstí, protože můžeme jít na lyžích v podstatě hned z parkoviště. Po tři sta výškových metrech nás vinoucí se silnička dovede k Preberhüitte (1860 m). Je ale zavřená. Popojdeme ještě kousek a usadíme se na trávě a posvačíme. Čeká nás nějakých 800 výškových metrů nahoru po široké sněhové pláni. Slunce peče a z ještě nedávného prašanu se stává těžký hluboký sníh. Pozvolný svah se zvedá víc a víc, poslední část jdeme cik cak. Sněhu napadlo minulý týden fakt hodně, takže ani v sedle pod vrcholem nemusíme sundávat lyže a můžeme na nich vyjít až na vrchol.

Výhledy jsou naprosto luxusní. Stovky vrcholů kolem dokola. Paráda. Sjezd dolů až taková paráda zase není. Nahoře je sníh opravdu hodně hluboký a těžký a navíc jaksi roztodivně se zpomalující. Mám chuť najíždět do neporušených partií a zapisovat si tam svoje obloučky. Ale právě tady je sníh zrádnější, než v místech, kde už lyžaři svoje obloučky dělali. Přesto mě to táhne do panenských partií. S palčivou bolestí stehen bojuji. Čím jsme níž, tak je sníh sice více rozbředlý, ale není už tak hluboký. Po pár minutách jsme u opět u Preberhütte, kde se sluníme před chatou na lavičce a doplňujeme vodu.  Ani závěrečný úsek po zasněžené silnici není zrovna optimální. Střídají se úseky, které jsou ve stínu a na sluníčku. Zatímco ve stínu se rozjedeme, přechod na sluncem rozehřátý sníh je vždy veselý. Lyže mají tendenci se skoro zastavit, takže o přemety není nouze. I tak to ale bylo parádní a rozhodně tento kopec doporučuji. Samotu tady ale skialpinisti nenajdou. Za to za dobrých sněhových podmínek může být sjezd po široké pláni opravdu lahůdkový.