Zlato, stříbro, měď, M16, lidojedi, klokani, alegorické studio, atakdále…

Se Štěpánem máme rozjednaný s paní Zeměkoulí výstupy na její nejvyšší kontinentální body, tedy 7summits. 
Austrálie a Oceánie, je to kontinent nebo ne? Kartografové rozhodli že ano, takže horolezci a dobrodruzi tam začali hledat skály a kopce. Jako nejvyšší bod Oceánie byl určen vrchol na ostrově Papua, jež je rozdělen mezi Indonésií a Novou Guineí. Puncak Jaya, anebo jak se mu říká po jeho holandském objeviteli panu Carstenzovi, Carstensz Pyramid je vysoký 4884m. Nejvyšší bod kontinentální Austrálie je v pohoří Australských Alp – Snowy Mountains a jmenuje se Mt.Kosciuszko. Jeho výška je 2228m.

„Už´s byl někdy v Dubaji,  v..e?“ ptám se Štěpána v letadle z Prahy do zmíněné uměle vybudované metropole. V místě, kde by normálně sídlili nomádi, je dnes skicetrum, akvárium, ve kterým se dá potápět, hlídaná pláž pro Evropanky v bikinách a barákem, který má skoro 1000 metrů. Bizarní svět je třeba vidět.
Měli jsme tam naplánovanou noc v hotelu, protože přípoj dál na jihovýchod do Indonésie letěl až ráno. Jelikož jsem měl možnost strávit v Dubaji již předtím pár dnů, měl jsem jakous – takous představu, co se Štěpánem objet.
Rozhodli jsme se nespat. Jak sám řekl: „Ze Šumavy sem na dovolenou fakt nepojedu, tak to aspoň chci vidět.“ Po imigrační proceduře jsme vlezli do tága a jeli na Dubai sightseeing by night. Odjeli jsme do Irish village na pivko, taxmen na nás čekal a pak šup na umělý ostrov ve tvaru palmy, rezidence Hollywoodských hvězd. Stallone ale asi už spal, tak jsem zvonili u jeho baráku jenom chvíli. Pak Burj Chalífa, barák který postavil šejk skoro do 1000 metrů, Ski Dubai a další nesmysly tohoto „bizarr world.“ Nakonec jsme i spali v tom zamluveném hotelu, ale asi jenom 2 hodiny. Ráno zase do tága, směr letiště a hurá na Bali, tam přesednout do letadla do Timika a jsme na ostrově Papua. Paráda.

Máme domluvený výstup na Carstenz, jenže trochu jinak než je obvyklé. Normálně se chodí džunglí, přes území bývalých lidojedů, další možnosti přístupu jsou z kategorie kosmických, například vrtulníkem.
Právě jednu z nich jsme měli využít. Jenže je neoficiální, vlastně zakázaná. Měli jsme s místníma klukama vše dobře naplánováno, ale jak je obvyklé, nastaly problémy. Čekáme v Timice a nic. Nakonec to vypadalo, že se kopce ani nedotkneme a že pojedeme domů. Nasrání je slabé slovo. Jenže vše se v dobré obrátilo.
Po neuvěřitelném  průjezdu něčeho, co se nedá popsat a ještě k tomu jsme slíbili, že to nebudeme nikde říkat, jsme se ocitli 11.6. před půlnocí v Base Campu pod Carstenz alias Puncak Jaya. 
Dvě hodinky odpočinku v improvizovaném přístřešku, trocha čaje a lehká snídaně. Jsme na cestě od 20ti hodin předešlého dne, jsou 3 hodiny ráno 12.6. a vyrážíme na vrcholový pokus. Jdeme skoro potmě, tak aby nás nebylo vidět z přilehlého dolu, kde se rube zlato, měď a stříbro. Celý ten důl je naprostá apokalypsa, v místech, kde byla nádherná příroda je obrovská díra v zemi a k tomu přilehlé zázemí jež vypadá jako z nějakého sci-fi filmu. Nikdo tam nesmí, ochranka má pušky M16 a opancéřovaná auta. Všechno je to, jak bych to vyjádřil, nereálné, šílené, kvůli zlatu se tu odstranila příroda rozlohy severních Čech. Nejprve jsme se rozčilovali, ale na druhou stranu stačí si vzpomenout na jámy v severních Čechách a bylo po rozčilování. Zlato je zlato, je zrovna na Papui, kousek vedle místního kopce, tak se prostě vytěží a hotovo. Smutný na tom je, že z toho místňáci nemají skoro nic a v Timice to vypadá jako někde v chudé nepálské vesničce.

No, zpátky na kopec. Počasí vypadalo slibně a bylo hezky. Obloha svítila, hvězdičky, paráda. Jenom ten rámus z vedlejšího dolu byl slyšet celý den. Kopec je to krásný, jako první na něj vylezl slavný Heinrich Harrer spolu se svými méně slavnými kamarády v roce 1962. Muselo to být doslova maso, protože zdejší místňáci se ještě živili lidojedením a v Base Campu je destička se jmény horolezců, jež zde byli později snědeni. Lidojedení skončilo kolem roku 1990 a pak se tedy začala rozvíjet turistika.
Byli jsme docela vysoko, obecně, kopec logistikou, kterou jsme zvolili, trochu připomíná Mont Blanc. Začalo svítat, před námi se zvedla vrcholová pyramida, obrovská vápencová deska dotvořená vodou a větrem. Fantazie, panorama jak z pohádky dokreslují jedny z mála rovníkových ledovců, které si Carstenz nese na přilehlých úbočích. Skoro jsem litoval, že nemám lyže, stále si toužím zalyžovat na rovníku a těch možností moc není, Ekvádor a Chimborazo, Kilimanjaro v Tanzanii a tady.
Přístupový trek končí, začíná lezení. Cesta je vyfixovaná až na vršek, volíme variantu Štěpán s „vozejkem“ (jumar resp. stoupací blokant) a já s krátkým lanem v batohu půjdu před ním. Ze začátku to šlo velmi rychle, pak se postupně začala přidávat únava z rychle nabyté výšky a naši dva pomocníci z jedné místní agentury to dokonce chtěli otočit s tím, že to nedají. Dostali Brufínek čtyřstovku a tradá dál nahoru. Na vrcholovém hřebeni je ještě krásný tyrolský traverz, pěkný, vzdušný a pak už po hřebeni typu Studlgrat až na vrchol. Před polednem 12.6. stojíme tedy na nejvyšším místě Oceánie, fantazie.
Máme za sebou 2/3, ještě zbývá návrat, který se ukázal ještě více dobrodružnější něž přístup do Base campu. Slíbil jsem místňákům, že o tom nenapíšu podrobnosti, takže Vám to můžu říct jenom osobně, někde u piva. Pro představu něco mezi Indiana Jones a Star Wars.
Po 27 hodinách jsme tedy zpátky v Timice, v hlavě máme směs zážitků, která se nedá namíchat ani z nejdivočejšího snu. Carstenz je tedy za námi. Další cíl cesty byl vrchol kontinentální Austrálie Mt. Kosciuszko. Máme dva dny volna, rozhodnuto, jedem na Bali.

Rychle jsme přebukovali letenky a hned následující den po vrcholu před polednem jsme na Bali v Denpasaru. Naprosto jiná Indonésie, hotely, resorty, pláže, surfing, pivko, dobrý jídlo, jazzkluby, paráda. Dali jsme si lekci surfingu, Štěpán svým stylem doplnil učebnice této nádherné disciplíny o další metodiku tzv. „dog style“. Prostě fantazie.
Víkend na Bali rychle uběhl a sedíme v letadle do Sydney. Logistiku jsem dělal za pochodu, takže na Bali zamluveno auto v Austrálii, stáhnout navigaci do telefonu, mrknout jak na to Kosciuszko půjdeme, jaké je tam počasí, kdy to naplánovat apod. Máme na celou Austrálii 5 dnů a chceme vidět co nejvíc.
Nějak se mě v té mě dokonalé práci vytratilo, že se v Austrálii jezdí vlevo. Na letišti jsme koukali na to auto, kdeže to má volant. Babka v autopůjčovně na letišti v Sydney ještě nechápala, proč chceme sněhové řetězy. No nic, jak říkával můj děda „kdo se bojí, sere v síni!“ Sedli jsme do auta a jeli.
Nejprve najít hospodu v Sydney, kde mají plzeňské, to je přece úkol pro každého krajana v zahraničí, navigace a gůůgl fungují, takže jsme to dali na první pokus. Čepovaných piv tam měli hafo, takže pohoda, jenom ta otvíračka byla až za dvě hodiny.
Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli vidět Melbourne a vlastně co nejvíc z Austrálie, tak dáváme oběd hned vedle český hospody Tommy´s, sedáme do auta a jedem na jih. V noci spíme v motelu jehož majitelé jedou na dovolenou do Česka, tak jim dávám ještě instrukce, kde se u nás zastavit a co vidět. Oni na oplátku velmi zkušeně radí, kam zaparkovat v Melbourne a co vidět.
Melbourne ve státě Viktoria je klasické město z Nového světa, zrovna se zde hrál rugby zápas se Sydney, takže velká akce, hospody a bary byly plné. Spíme u kámošů na jejich koňské farmě kousek za městem, takže se v baráku mísí čeština s tím šíleným australským akcentem. Ráno ještě výlet k sousedům, sledujeme klokany, jak se prohání kolem a v jedenáct jedem smět Thredbo, nejlepší australský skiresort. Cesta vedla hlubokými lesy, před auto nám skočil jelen, či co to bylo, a pak obrovský klokan. Zdálo se nám se Štěpánem, že nám ukazuje „tytyty!“
Pak začalo sněžit. Prostě parádní cesta. Nikde nikdo, cesta temná jak ke Krakonošovi a ještě k tomu měli dole v poslední vesnici obrovskou ceduli se zákazem vjezdu pro auta bez sněhových řetězů. Nejprve jsme se tomu smáli, venku bylo 10°C, ale pak jak začalo sněžit a bylo lehce pod nulou… Nakonec jsme kolem šesté večer v Thredbo.
Ubytko jsme našli celkem snadno a rychle, sezóna teprve začíná. Skiareál byl otevřen jenom zčásti. Ráno zabalit, počasí vypadalo slibně, přiblížili jsme se lanovkou a hurá na nejvyšší vrchol kontinentální Austrálie.
Mt. Kosciuszko, kterému se tady říká Kozy a nebo Kouzjusko. Snažíme se jim vysvětlit, že ten chlapík, podle nějž se kopec ve Sněžných horách jmenuje, byl polský generál a že by to měli říkat Kosčuško, nakonec to vzdáváme a přistupujeme na jejich Kozy. Počasí bylo super, chtěli jsme ho dát na skialpech, sněhu na kopci bylo ale stále jenom málo a občas byl hodně vyfoukaný, tak jsme šli pěšky. Zvolili jsme trasu mimo profláklou turistickou cestu, takže to vypadalo asi tak, jako když jdete v Krkonoších někdy začátkem zimy pěšky na Sněžku údolím Bílého Labe, občas se propadnete metr, občas kloužete, atd. Výšlap je to ale pěknej a 19.6. ve 13 hodin stojíme na nejvyšším bodě Austrálie. Za hodinku a půl jsme dole. Pohoda. Máme posekáno, ze sedmi vrcholů máme šest, kdy Carstenz a Kosciuszko berem jako jeden vrchol.

Následující den se jdeme podívat na lyžovačku, lehce si pohráváme s myšlenkou si jít zajezdit, ale složité výpůjční mechanismy a provoz jenom části skiareálu nám velí jasně. Je třeba neztrácet drahocenné pivosekundy a odjet do Sydney. Za pochodu a za doporučení místňáků ze Ski club Sydney vytipujeme nějaké Bed&Breakfast a jedem.
Sydney je pěkné město, připomíná spíš evropský styl s moderními budovami. Je sobota večer, dáváme véču, obrážíme místní bary, prostě paráda. Následující den pozdě odpoledne odlítáme, tak ráno ještě návštěva Opery a The Rocks a směr Singapore.

Cestu zakončujeme jednodenní návštěvou Singapore, ostrovní stát přilepený k Malajsii. Přilítáme v noci, rychle na hotel a směr downtown. Stačíme dát pivko a dobrou večeři. Ráno bereme tágo a stávají se z nás klasičtí turisté s kamerou a foťákem. Vedro a vlhkost je opravdu veliký, jsme prakticky na rovníku, takže se není co divit. Navštěvujeme Universal Studios na ostrově Sentosa. Alegorické výjevy ze známých pohádek jako je Shrek, Madagaskar a další, které tady vznikly, spousta aktrakcí, hned vedle pláže s umělým surfařským bazénem, lanovky a hlavně pohled na neskutečné město, vlastně stát-město, kde je každý centimetr půdy využit beze zbytku a kde jede byznys jako na drátku. Mraky lodí, jeřáby, filmové studio atd…
Zájezd je u konce po 24 hodinách v Singapore, které zakončujeme v místní hospodě s názvem Hospoda s českou klobáskou a pivem, nasedáme na vlak a odjíždíme přes Dubaj do Prahy. Zbývá tedy už jen ten nejvyšší.
Hore zdar Šimon