Tentokrát jsme to stihli na poslední chvíli. Stačilo otálet ještě týden a na pořádné podzimní lezení v Sasku bychom museli rok počkat. Tak jako k zimě pro mě patří „Šumavský bivak“ s kamarády (klepání kosy na sněhu či pod sněhem), na podzim se snažím alespoň jednou vyrazit do Saska (německá část NP České Švýcarsko).
Po měsíci pryč jsem se dost těšil na lezení v domácím Labáku. Jenže místo, kde zrovna balancuji, není úplně přivítáním, které jsem si představoval. Pod nohama to celkem nepříjemně pruží!
„V Sasku je lehčí klasa než v Labáku,“ říkám si občas, když není síla. Při lezení na často přerostlé pískovcové věže je akorát potřeba víc zapojit hlavu. Někdy je na to nálada, tak zahodím maglajz, přivážu na sedák plínu a jedeme.
Slíbil jsem ještě pár skalkařských oblastí ve Švýcarsku. Budou to opět místa, která poskytují slušné vyžití přibližně na dva dny. Ikdyž, nad symfonií kravských zvonů v Meniggrundu se vyplatí zůstat ještě déle.
