Beru zimní boty do letních hor. Uvařím se v nich?

Jedna z hlavních předností těchto vysokých bot z Itálie je zateplovací vnitřní botička, tlustá kůže a pevný Vibram pod chodidly. Vražedná kombinace pro pochod od auta stojícího ve výšce rozkvetlých alpských luk, říkal jsem si.

Po výbuchu hadice od chladicí kapaliny našeho auta je ale situace jiná. Klepeme se kus pod sedlem Grimsel ve výšce 2000 m n. m. a kolem létá obrovskou rychlostí vlhký sníh. Viditelnost pár metrů. Poprvé beru boty do akce a běžím serpentinami do restaurace pro vodu do chladiče. Těší mě, že když se úplně nedotáhnou, pohyb po silnici je pohodový. Je mi taky celkem zima, takže zateplení se hodí hned první den. Hadici opravujeme lepenkou a jede se dál.

V Alpách chodíme zásadně bez lanovek, takže na nástupech do kopců poctivě funíme. Nechci si připadat jako v lyžákách, tak záměrně neutahuji cvok přes kotníky. Ten si šetřím až na drsnější terén. Dorážíme ke sněhovému poli se sklonem 40 stupňů. Tady už je znát síla bot, jdu díky nim nahoru jako po schodech. Dál nás cesta vede na největší ledovec Alp, Aletsch. Bota má hrazdičky na rychloupínací mačky, což znamená, že často čekám na kamarády, než se vypořádají se svými řemínky.

Při chůzi s mačkami po ledovci narážím na jeden menší problém. Sem tam nohou škobrtám o zmíněný tkaničkový cvok na vnitřním kotníku, který se tím pádem otevírá a překáží. Ale možná to je tím, že neumím pořádně chodit. Přítelkyně mi občas připomene, že málo používám quadriceps femoris.

Na chatě Konkordia chtějí za noc asi 600 Kč, tak nazouvám vnitřní botku, beru si ji do spacáku a jdu spát pod širák. Je deset pod nulou, spí se pohodově. Ráno jen člověk vklouzne teplou botičkou do mateřské boty a může valit dál.

Nejvíce neohroženě si v botách připadám na vrcholovém hřebeni Finsteraarhornu. Na nejvyšší hoře Bernských Alp se skála mísí s firnem a bota mi tu poskytuje dokonalou oporu. Je masivní, ale přesto moc neváží. Takže se v ní dobře leze i po skále. Terén graduje, přes hřeben sviští mraky a je slušná zima. Na vrcholu jsme asi půl minuty, děláme dvě fotky a rychle se otáčíme na sestup. Podmínky se ještě víc zhoršují. Říkám si, že teď je ta správná chvíle na utažení kotníkových cvoků. Bohužel je pozdě, bota už zvenku celá zmrzla. Mně je ale na nohy parádní teplo.

Na lehčí kopec Bishorn ve Wallisu už nebyly takhle pevné boty potřeba. Přesto jsem si je na něj zhýčkaně vzal. Celkově na mě boty od méně známé značky Gronell udělaly skvělý dojem. Takhle jistě jsem se ještě nikdy v prudkých sklonech necítil. Bohužel jsem si mačkou nařízl obsázku, takže se ukáže až za pár let, co všechno ještě vydrží. Jejich hlavní doménou mají být hory nad 6000 m, tak jsem zvědavý. Zatím bych jim dal 90 %.

Nakonec pár subjektivních minusů a plusů:

- úzké tkaničky řežou do prstů (při zkoušení v prodejně jsem si odřel malíčky do krve)

- škobrtání o vnitřní kotníkový cvok při chůzi

- menší cit na skále (pro kategorii bot D je to normální)

- pomalé schnutí (zvenčí)

+ masivní provedení, tlustá kůže odpuzující vodu

+ zateplená vnitřní botička (luxusní do spacáku nebo do chaty)

+ fungující membrána OutDry (odvádí pot směrem ven)

+ malá hmotnost (2,2 kg váží pár vel. 8)

+ nelepí se na ně sníh na rozbředlém ledovci

+ čím horší terén, tím lepší opora (v lehkém terénu lze vynechat kotníkový cvok)

+ neměl jsem žádné puchýře (a to jsem riskoval, jelikož jsem je neměl prošlápnuté)

fotografie z testování: Nikola Jandová

moje fotografie z akce: www.stanislavmitac.com

další parametry, cena: obchod Namche