Léto 2018, příměstský tábor

Původně byla první den našeho tábora v plánu Gutovka, ale protože stěnu rekonstruují, tak jsme zvolili "Cibuli" a neudělali jsme špatně. Pěkné lezení, ve stínu, nikde ani noha (kromě těch našich), takže pohoda.

Parta účastníků fajn, lezecká, tak to vypadá na pěkně prolezený týden.

Po obědě jsme se přesunuli do aktivního lesoparku v Řepích, kde jsme si proběhli překážkovou dráhu, kterou nám Víťa vymyslel (Laďka ho musela trochu krotit, ne všichni jsou tarzani jako on ;-) ). Ale pak si ji také proběhl a byl nej (no aby nebyl, když si ji vymyslel :-) ).

Náš čas rychle utekl, na závěr jsme se svezli v tobogánu z rozhledny a pak už jsme se vydali zpět k Namche.

Úterý jsme trávili na Čertových skalách u Černolic. To bylo skutečné lezení na pěkné skále, údajně to jsou první horolezecké skály v Čechách, první písemná zmínka je z roku 1905!! Skály jsou buližníkové a buližník je hornina, kterou tvoří převážně krystalický oxid křemičitý ve formě křemene. Tolik materiál, na kterém jsme lezli. To jen tak pro zajímavost.

Jako první cestu jsme si vylezli Jižní rys, 25 metrů, klasifikace 3, jedna z nejhezčích cest na těchto skalách. Jáchyma trochu překvapil ten volný prostor všude kolem, tak se mu nahoru moc nechtělo, ale zase si to vynahradil v jiných kratších cestách, ani nevíme, jak se jmenovaly, protože jsme je v průvodci úplně nedohledali. Další pěknou cestu jsme přelezli na SV věži, něco mezi Černým dolem, Veterány studené války a Generálkou ;-). To proto, že jsme trošku někteří "zabloudili", ale na vrchol jsme vylezli! Kluci si ještě vylezli Destrukci za 6+. myslím, že jsme všichni byli spokojení a odměnili jsme se před odjezdem vlaku zpátky do Prahy nanukem.

Rest day - středa, odpočívali jsme. Jeli jsme na výlet do muzea m.j. těžby zlata a do zlatonosné štoly. Muzeum v "královském zlatohorním městě" v Jílovém u Prahy a štola to byla sv. Antonína Paduánského kousek od Žampachu, v rokli Kocour. Přes tutu rokli vede údajně nejvyšší železniční kamenný most ve střední Evropě. Ve štole jsme provozovali ležení ;-) po žebřících, když jsme se museli prosoukat z prvního do druhého patra šikmým stísněným komínem. Naštěstí těch žebříků bylo jen asi šest, ale opravdu jsme na těch některých žebřících lezli vleže. Nevynechali jsme ani rozhlednu na kopci, který se jmenuje Pepř. Na závěr pak ještě rychlý přesun s kofolou v bříškách na autobus a hurá domů.

 Ve čtvrtek jsme lezli na ferratě! Někteří z nás již někdy někde na nějaké ferratě byli, kdo ne, vyzkoušel si dnes poprvé. Samozřejmě, nejprve nás Laďka a instruktoři seznámili snad se všemi pravidly (i nepravidly)  lezení na ferratě, pak jsme si to zkoušeli do 2 metrů nad zemí, jak správně karabiny zacvakávat, jak přecvakávat a vycvakávat... ;-), no už jsme byli netrpěliví, než nás na ně pod dohledem pustili. Anička tu první ferratu trochu s obavami (no, přiznejme si, nejen Anička ;-) ), ale po počátečním strachu pak všichni běhali po ocelovém laně jako veverky. A nejlepší byl lanový most, ten jsme si museli párkrát zopakovat. A kde jsme lezli? Na ferratách na Slánské hoře. Když jsme vystoupili ráno z autobusu mezi sídlištními paneláky města Slaného, Jáchym se s nedůvěrou zeptal: "a to polezeme někde tady?!?..." :-)

Závěrečný den jsme lezli v Radotínském údolí, kde byl příjemný chládek, což bylo v těch vedrech nejlepším řešením. Cesty byly vesměs lehké, položené, tzv. rajbásky, ale i jednu těžkou na závěr jsme zkoušeli. Někdo ji vylezl, ale prsty jsme už měli tak otlačené a ruce bolavé, že už to někomu z nás ani nešlo. Ale to nevadilo, v nejlepším skončit, jak se říká. Pak nás čekala už jen cesta údolím potoka na autobus a autobusem návrat domů.